20 March, 2017 02:20

OBSAH

Nevýrazná dívka 7

Betty Neelsová

Skvělý tah 77

Liz Fieldingová

NEVÝRAZNÁ DÍVKA

Betty Neelsová

PRVNÍ KAPITOLA

Silný březnový vítr vzdouval vypraná prostěradla, která věšela Philomena Selbyová na šňůru. Philomena byla nejstarší z pěti dcer faráře Ambrose Selbyho. Byla spíše drobnější postavy, a tak ji stálo nemalé úsilí, aby zkrotila neposedně se třepetající ložní prádlo. Když konečně dovršila své dílo, zvedla prázdný koš a vrátila se domů, kde vložila do pračky další várku prádla. Pak zapnula rychlovarnou konvici. Šálek čerstvé kávy přijde po ránu vhod…

Philomena neoplývala pozoruhodnou krásou. Působila celkem všedním dojmem, až na velké hnědé oči zvýrazněné dlouhými řasami a jemně vyklenutým obočím. Hnědé vlasy zcuchané větrem měla svázané do copu. Trochu si je upravila a pustila se do přípravy kávy. Jeden hrnek nachystala i pro matku, která právě vešla do kuchyně.

Jejich vzájemná podoba byla patrná na první pohled. Zvlášť proto, že přibývající léta paní Selbyovou příliš nepoznamenala. Pár nepatrných vrásek na tváři jí vůbec neubíralo na kráse, spíše jen zdůraznilo její milý úsměv.

Matka si vzala hrnek s kávou a posadila se ke stolu.

„Stavila se tu paní Frostová a přinesla pytlík cibule. Prý moc děkuje, že táta odvezl Ned domů. Co kdybys skočila k paní Salterové a koupila kousek hovězího? K obědu by mohly být přírodní plátky.“

Philomena dojedla poslední sousto chleba. „Půjdu hned. Po ránu je největší výběr.“ „Kup taky párky, zlato.“

Philomena vyšla zadními dveřmi na příjezdovou cestu, která se napojovala na hlavní silnici protínající vesničku Nether Ditchling. Před místním obchůdkem se zařadila do fronty, v níž už čekalo několik zákaznic. Věděla, že čekání se chvilku protáhne. Paní Salterová byla zdrojem všech nejčerstvějších novinek a drbů, a tak zatímco vážila brambory a krájela sýr, nadšeně klábosila se svými zákaznicemi.

Když se Philomena dostala na řadu, nezdržovala se dlouhými řečmi. Vybrala si kousek zmrazeného hovězího, několik párků a vyklouzla z krámku.

Ušla sotva pár kroků, když ji předjel luxusní bentley a zastavil u chodníku přímo vedle ní. Trochu poplašeně pohlédla na řidiče, po jehož boku seděla mladá žena.

„Hledáme Netherby House, ale zřejmě jsme zabloudili…“

Philomena se sklonila k otevřenému okýnku. „Jenom trochu. Ukážu vám cestu na mapě.“

Mladá žena jí podala rozevřený autoatlas. Philomena se na ni usmála a vsunula hlavu do okýnka.

„Teď jste v Nether Ditchlingu. Musíte projet vesnicí až na první křižovatku…“ Její prst se pohyboval po mapě. „Pak zabočíte doprava směrem na Wisbury. To je asi pět kilometrů. Přímo přes vesnici projedete na další křižovatku a dáte se znovu doprava. Pokračujte asi kilometr a tam už narazíte na značenou odbočku na Netherby House. Budete si to pamatovat?“ Tázavě se obrátila na muže. Ostře řezané rysy tváře doplňoval přívětivý pohled modrých očí. Najednou měla zvláštní pocit, jako by cosi nevyřčeného viselo ve vzduchu…

„Doufám, že ano,“ ujistil ji s úsměvem.

„Každou chvíli tu někdo zabloudí.“ Vysunula hlavu z okýnka a popadla balíček s nákupem, který před okamžikem odložila na klín mladé ženy. Přátelsky se na ni usmála, což žena opětovala pohrdavým pohledem. Philomena rozpačitě zčervenala. Bylo jí jasné, že pro tuhle elegantní krásku je naprostá nula.

„Promiňte. Mám tam jen párky a kousek hovězího,“ vyhrkla.

Když dorazila domů, matka škrabala mrkev. „Philly, kde ses tak zdržela?“ vyzvídala.

„Nějaký muž se mě vyptával na cestu do Netherby Houseu. Jel v nablýskaném bentleyi. Doprovázela ho mladá žena. Strašně jí to slušelo. Vypadala jako z módního časopisu. Mami, čím to, že někdy potkáš člověka a připadá ti, jako bys ho znala už celá léta?“

„Mám pocit, že je to celkem běžná věc, ale lidi si to moc neuvědomují. A to je škoda…“ Letmo pohlédla na svou dceru, která rozbalovala nákup. „Kdoví proč měli namířeno do Netherby. Asi tam bude oslava. Zaslechla jsem, že Coralie bude mít zásnuby…“

„Máš pravdu,“ souhlasila Philly. „Oba byli ve svátečním. Ta ženská měla překrásný diamantový prsten. Že by byli zasnoubení…?“

„Co kdybys donesla tátovi kafe?“ vytrhla ji ze zamyšlení matka. „Jestli už dopsal nedělní kázání, moc rád si ho vypije.“

Philly se poslušně zvedla a zamířila studenou chodbou do zadní části rozlehlé viktoriánské fary. Při stavbě bylo pamatováno nejen na rodinu duchovního, ale i na služebnictvo. Zvenčí sice působila fara impozantním dojmem, ale vnitřek byl veskrze nepraktický.

Philly kráčela po ošlapaném linoleu do pracovny. Otec seděl za stolem, kázání už měl sepsané. Pan Selby byl štíhlý vysoký muž s lehce řídnoucími prošedivělými vlasy. I v padesáti letech působil svěžím dojmem a osobitým šarmem, který po něm zdědily i všechny čtyři Phillyiny mladší sestry. Jedině Philly byla po matce. Však jí to otec s neskrývaným potěšením připomínal. „Maminka je krásná žena,“ říkával, „a ty jsi jí strašně podobná.“

Těmi slovy se Philly utěšovala, když se prohlížela v zrcadle a přála si mít stejně modré oči a světlé vlasy, jakými se mohly pochlubit její sestry.

Řidič bentleye mířil podle Philomeniných pokynů do Netherby a s úsměvem naslouchal rozhořčenému hlasu své spolujezdkyně. „To je tedy úroveň! Klidně si ze mě udělá odkládací stolek.“ Pohoršené se ušklíbla. „Umaštěné párky a bůhvíco ještě…“

„Hovězí,“ doplnil pobaveně.

„V tomhle zapadákově je to nejspíš běžné chování. Člověk aby se bál vystrčit paty z Londýna. Všiml sis, jak vypadala? Ty strašné šaty a neupravené nehty?“

„Byla sice drobná, ale docela pohledná. A měla krásné oči.“

Řidič letmo pohlédl na dokonalý profil své společnice. „Jsi až přespříliš kritická, Sybil. Podívej, tady je ta křižovatka. Do Netherby zbývají jen dva kilometry.“

„Neměla jsem sem jezdit. Nesnáším tyhle sešlosti…“

„Myslel jsem, že se ti naše zásnuby líbily.“

„To je něco jiného. Tady budeme pouze hosté.“

Parkoviště před honosným domem, kde se konala oslava, bylo zcela zaplněné.

Když zastavili, Sybil zůstala sedět v autě a čekala, až jí její snoubenec otevře dveře. „To zas bude otrava,“ podotkla cestou ke vchodu. Znovu na ni pohlédl. Nebyla jen krásná. Byla prostě úchvatná. Dokonalá tvář, perfektně střižené zlaté vlasy. Podmanivý vzhled ale kazil rozmrzelý pohled a stažené koutky úst. „Napřed ta trhlá holka a teď tohle…“

Jakmile ale vešli dovnitř, rozmrzelost okamžitě vystřídaly zářivé úsměvy. Byla to takřka zázračná proměna. Celá se rozplývala nad zásnubním prstenem, zvonivě se smála a nadšeně rozprávěla – každému by mohlo připadat, že je radosti bez sebe ze zásnub svých přátel. Během slavnostního oběda neustále oblažovala své okolí duchaplným hovorem.

„Můžete si opravdu blahopřát, Jamesi,“ poznamenala tichá drobná žena k řidiči bentleye. „Sybil je opravdu rozkošná. Kdy se vlastně budete brát?“

Přátelsky se usmál. „Sybil se svatbou nepospíchá. Stejně nevím, kam dřív skočit. V nemocnici nám schází doktoři, a tak jsem pořád v jednom kole. Sybil si představuje velkolepý svatební obřad. Nesmíte se divit, že nám přípravy zaberou tolik času.“

Laskavý pohled starší ženy zkoumavě přejížděl po jeho tváři. Připadalo jí, že něco zamlčuje, ale nechtěla se vyptávat. „Zaslechla jsem, že zřizujete nové nemocniční oddělení…“

„Přesně tak. Pro předčasně narozené děti. Zatím je to v jednání. Ještě potřebujeme nakoupit inkubátory.“ „Bez své práce byste asi nemohl žít, viďte?“ „To máte pravdu.“

Pochopila, že jí nic víc neprozradí. Spíše ze zdvořilosti se zeptala, jak mu uběhla cesta z Londýna.

„Okouzlující krajina,“ pochvaloval si. „Trochu vám závidím. Když jsme se viděli naposledy, zařizovali jste zahradu. Už je hotová?“

„Pojďte se podívat,“ vyzvala ho hostitelka. I ostatní hosté se zvedli od stolu a šli si prohlédnout pečlivě upravenou zahradu. Tam se k němu po chvíli přitočila Sybil.

„Zlato, pojeďme už domů. Jsem už k smrti znuděná. Řekni jim, že máš službu na klinice a že musíš být do sedmi doma.“ Když na ni udiveně pohlédl, dodala: „Nedívej se na mě tak káravě, drahoušku. Takhle nudnou oslavu jsem už dlouho nezažila.“

Nedokázal se vzepřít jejímu půvabnému úsměvu a vyhledal hostitelku…

Sybil neskrývala radost, že se jí podařilo prosadit svou, a celou cestu do Londýna roztomile švitořila. Když projížděli Nether Ditchlingem, prohodila s úsměvem: „Už zase ta příšerná vesnice, kde jsme ráno mluvili s tou nemožnou holkou. Ani jí nezávidím – žít v takovém zapadákově.“ Nechápavě zavrtěla hlavou. „Těším se na Londýn. Co kdybychom zašli na večeři? Vezmu si nové šaty. Moc mi sluší.“

„Bohužel tě zklamu, Sybil. Mám ještě spoustu práce. Musím vyřídit nějaké papírování a pak se chci stavit na klinice.“

Posmutněle našpulila rty. Dobře ale věděla, že nemá smysl ho přemlouvat. Důvěrně mu položila ruku na koleno. „Nevadí, zlato. Až budeš mít volno, uděláme si bezvadný večer.“

Odvezl ji k rodičům na Belgravii a pak zamířil do nemocnice. Tam ji dočista vypustil z hlavy, soustředěný jen na svou práci. Z celého toho nepovedeného dne jasně zářila vzpomínka na onu dívku z Nether Ditchlingu. Měl nejasné tušení, že ji neviděl naposled.

Konec března byl nelítostně chladný. Zima se vrátila s plnou silou a chladný vítr přinášel vydatný déšť, občas i sněhovou metelici. Doktor James Forsyth právě dokončoval obvyklou sobotní vizitu svých pacientů, když ho sestra zavolala k telefonu. „Je to naléhavé,“ upozornila ho.

Na druhém konci se ozvala Sybil. „To jsem já, drahoušku! Dneska odpoledne a zítra máš volno, viď? Potřebovala bych zajet do Netherby. Koupila jsem Coralii a Gregovi dárek, ale nechci ho posílat poštou. Viď, že budeš můj andílek a odvezeš mě k nim? Slibuju, že se tam nezdržíme. Vrátíme se hned dneska večer, abychom stihli zajít na večeři. A co kdybychom se zítra stavili v Richmond Parku? Denverovi nás zvou na oběd. Nemůžu se dočkat, až uvidím jejich nový dům.“

Docent Forsyth se zamračil. „Sybil, prosil jsem tě, abys mi do práce volala jen v naléhavých případech.“

„Ale zlato. Tohle přece je naléhavé! Jak mám dopravit len nešťastný dárek do Netherby?“ Nečekala na odpověď a neodolatelně vydechla: „Moc tě prosím, Jamesi.“

„Dobrá, odvezu tě tam. Tu večeři ale odložíme. A s tou nedělí taky nepočítej – musím se připravit na přednášku.“

Zaslechl nespokojené zamumlání, a pak smířlivé: „Samozřejmě, zlato. Však tomu rozumím. A děkuju, že sis pro mě našel čas. Stavíš se pro mě? Naobědvám se dřív, abych kolem jedné byla nachystaná.“

Beztak pošmourná obloha ještě víc potemněla. Zvedal se ostrý vítr. Nedorazili ani do půli cesty, a vzduchem začaly poletovat první vločky. Když projížděli Nether Ditchlingem, už hustě sněžilo.

Sybil, která až dosud nadšeně brebentila, zaraženě zmlkla.

„Doufám, že se u Coralie a Grega zdržíš jen pár minut,“ prohodil James. „V tomhle nečase se zpáteční cesta pořádně protáhne.“

„Klidně počkej v autě,“ ujistila ho spěšně. „Prohodím s nimi jen pár slov. Řeknu jim, že jsme tam jen na otočku.“

Když zastavili před domem, ještě dodala: „Raději nevystupuj, jinak by nás pozvali na čaj. Hned jsem zpátky.“

Letmo ho políbila na tvář. Pak vyběhla po schodech ke vchodu a zmizela uvnitř.

James se pohodlně opřel a unaveně zavřel oči. Těšil se na klidný večer a volnou neděli strávenou v tichu své pracovny…

Po chvíli netrpělivě pohlédl na hodinky. Sybil byla pryč už skoro čtvrt hodiny. Zamyšleně zapnul rádio. Ozvala se něžná a smutná melodie.

Sybil zatím seděla u krbu v obývacím pokoji a usrkávala horký čaj. Co záleží na několika minutách? přemítala lehkovážně. Vždyť mi Coralie ještě nestačila popsat své svatební šaty…

Klábosily skoro půl hodiny, když Sybil nervózně mrkla na hodinky.

„Už musím jít. Krásně jsme si popovídaly. Úplně jsem zapomněla na čas. James bude mít strach, co se mi stalo.“ Zvonivě se zasmála. „Je do mě hotový blázen. Udělá, co mi na očích vidí.“

Oblékla si kabát. Pak vytáhla malé zrcátko a pečlivě si nalíčila rty. Beze spěchu se rozloučila s Coralií, a když jí sluha otevřel dveře, vyšla do sněhové vánice.

„Proč ses tak zdržela?“ tiše se zeptal James, když si nastoupila. „Dohodli jsme se, že se vrátíš během pár minut.“

„Ale zlatíčko, proč se rozčilovat? Žes na mě nemusel dlouho čekat, vid? Coralie na mě naléhala, abych si s ní vypila čaj.“ Nevinně se na něj usmála.

„Byla jsi tam skoro půl hodiny,“ upozornil ji nevzrušeně.

Úsměv na její tváři pohasl. „A co je na tom? Tolik povyku kvůli několika minutám. Nenechám se popohánět. Dost už těch řečí, a raději si pospěšme domů.“

„Jestli se domů v tomhle počasí dostaneme.“

James jel velmi pomalu, protože ve vánici nebylo vidět takřka na krok. Když projel Wisbury a dostal se na křižovatku v Nether Ditchlingu, zastavil ho blikající policejní vůz zaparkovaný na kraji silnice.

James otevřel okýnko svého bentleye. K autu přistoupil přátelsky naladěný policista, choulící se do teplé bundy.

„Silnice je neprůjezdná, pane. Kam máte namířeno?“

„Do Londýna.“

„Máte bohužel smůlu. Dostali jsme sice zprávy, že už vyjely vozy se sněhovými radlicemi, ale dorazí sem tak zítra odpoledne.“

„A co kdybychom zkusili jet jinudy?“

„Před malou chvílí přišla zpráva, že zpáteční cesta na Wisbury je taky uzavřená. Budete tu muset přenocovat.“

„V žádném případě,“ vložila se Sybil. „Musíme se dostat do Londýna za každou cenu. Všechny silnice nemůžou být zablokované. Přece tu nemůžeme trčet…“ Oba muži se k ní otočili. „Zkuste něco vymyslet!“ vyhrkla rozmrzele.

Venku se objevil muž v zimním kabátě s kapuci.

„Zdravím vás, strážníku Greenslade. Nějaké potíže?“

„Dobrý den, pane Selby. Cesta je uzavřená, dál nikdo neprojede. Tihle dva budou muset přespat ve vesnici.“

Farář sklonil hlavu k okýnku. „Jestli chcete, můžete přenocovat u mě. Já i moje žena vám velmi rádi pomůžeme. Auto zaparkujte u chodníku – nemusíte se o něj bát.“

Docent Forsyth si vystoupil. „To je od vás velmi laskavé. Opravdu vám nebudeme na obtíž?“

„Vůbec ne… Strážníku Greenslade? Jestli by někdo potřeboval ubytování, pošlete ho na faru.“

Pan Selby zavedl oba hosty do příjemně vyhřáté kuchyně. Místnosti kralovala rozpálená kamna, u nichž stála dvě starožitná křesla. V jednom z nich se vyhřívala kočka s koťaty. Farář ji vyhnal, aby uvolnila místo pro hosty. Pak se obrátil na manželku: „Drahá, vedu ti návštěvu. Cesta je uzavřená, a tak u nás musí přespat.“

„Takové počasí!“ povzdechla si paní Selbyová. Pak se hřejivě usmála. „Posaďte se – uvařím čaj. Určitě vám přijde vhod.“

Docent Forsyth jí podal ruku. „Jsme vám velmi vděční za vaši laskavost. Jmenuji se James Forsyth a tohle je moje snoubenka – slečna Sybil Westová.“

Paní Selbyová mu potřásla rukou a pak se obrátila na Sybil. „Strašlivá situace, viďte?“

Sybil si s posmutnělým výrazem povzdechla: „Ani se neptejte. Jsem hladová a úplně promrzlá. Teď už jsme měli být v Londýně. Nejradši bych se viděla ve vyhřáté posteli. Ještě předtím bych něco malého zakousla…“

„Tady se zahřeješ i bez teplé postele,“ vložil se James.

Náhle se odmlčel, protože do kuchyně vešly dvě usměvavé světlovlasé dívky.

„Zaslechly jsme přijíždět auto. Silnice je neprůjezdná?“ Jedna z dívek podala Jamesovi ruku. „Já jsem Flora a tohle je Rose. Máme ještě tři další sestry. Lucy ale odjela na víkend pryč a Katie dodělává domácí úkoly. Philly je…“

Zadními dveřmi pronikl do kuchyně chladný vzduch zvenčí a vzápětí se objevila Philomena oblečená do teplého kabátu a se šálou kolem krku.

„Zahnala jsem slepice do kurníku, ale nevím, jak se k nim ráno dostaneme.“

Překvapeně se rozhlédla po příchozích. Její pohled se zastavil na štíhlém vysokém muži. „Vítám vás. My se známe, viďte?“ Přátelsky se na něj usmála a pak se obrátila na Sybil. „Zůstanete u nás přes noc?“ Nečekala na odpověď a okamžitě sdělila matce: „Nachystám postele, ano, mami? Rose mi pomůže.“

„Běž, zlato,“ souhlasila paní Selbyová, která právě nalévala horký čaj. „Slečnu Westovou uložíme ke Katii a pan Forsyth může přespat v pokoji pro hosty.“ Když Philly a Rose odešly chystat postele, obrátila se k hostům: „Až vám dají čisté povlečení a navečeříte se, můžete jít spát. Asi jste už hodně unavení.“

„Máte s námi spoustu starostí. Můžeme vám pomoct s večeří?“ nabídl se James.

„Ne, ne. Vařím dušené hovězí a knedlíky. Pudink už mám nachystaný.“

„Alespoň si můžu s panem Forsythem v klidu popovídat,“ vložil se pan Selby a odvedl Jamese do své pracovny.

Zatímco paní Selbyová s Florou chystaly večeři, Sybil zachmuřeně mlčela. Jako jedináček nebyla zvyklá s ničím pomáhat. V duchu Jamesovi vyčítala, že ji nechal samotnou.

To si ještě odneseš, vyhrožovala mu neslyšně. Jestli si myslíš, že budu trčet v téhle příšerné kuchyni, zatraceně se pleteš. Jakmile mi nachystají pokoj, vymluvím se, že mi je zle, a půjdu si lehnout. Už se těším na plnou vanu horké vody…

Její myšlenky přerušil domovní zvonek. Philly pospíchala otevřít a za okamžik se vrátila se starším manželským párem. Noví příchozí měli kabáty od sněhu a nejistě se rozhlíželi kolem sebe.

„Poslal je sem strážník Greenslade,“ oznamovala Philly a pomohla jim vysvléct kabáty. „Jsou na cestě do Basingtoke.“

„Jmenuji se Downe,“ představil se starší muž. „Jsme vám strašlivě vděční…“

„Selbyová, těší mě,“ přerušila ho matka. „Můžu vám nabídnout horký čaj? Večeře bude za chvilku. Samozřejmě u nás můžete přespat. Můj manžel už vás jde uvítat…“

Farář s Jamesem se vrátili a pozdravili se s manželi Downeovými. Ti se doslova rozplývali vděčností, zvlášť když dostali horký čaj.

Paní Selbyová se zatím s Philly domlouvala, kam uložit hosty, aby se všichni vešli.

„Rose a Flora se nastěhují k Lucy a manželé Downeovi přespí v jejich pokoji.“ Rose se ujala paní Downeové, která se potřebovala upravit a vybrat si noční košili.

Je na čase, abych se o sebe postarala sama, rozhodla se Sybil, když viděla, že se od Jamese pomoci nedočká.

„Není mi dobře,“ svěřila se paní Selbyové. „Jestli mě omluvíte, ráda bych si šla lehnout. Můžu vás požádat o lehčí večeři? Zatím se vykoupu.“

Paní Selbyová znejistěla, ale Philly odhodlaně, ale slušně odmítla Sybilinu žádost.

„Bohužel vás zklamu. S teplou vodou musíme šetřit, aby vystačila na každého. Klidně si běžte lehnout, ale s večeří budete muset chvilku počkat.“ S úsměvem ukázala na ostatní. „Všichni mají hlad.“

„Necítím se dobře…“ namítla Sybil, ale její hlas zanikl v dalším zvonění domovního zvonku.

Ve dveřích stál strážník Greenslade. Tentokrát přivedl mladého muže v lehké bundě a kalhotách promáčených od sněhu.

„Zabloudil,“ stručně oznámil policista. „Jel na kole do Londýna. To snad není pravda…“

Ostatní okamžitě uvolnili mladíkovi místo u kamen a pomohli mu vysvléct bundu. Paní Selbyová už donesla další čaj, a když se strážník Greenslade trochu ohřál, zase se rozloučil.

Lehkovážnému mladíkovi se zimou roztřásla čelist. Útržkovitě vysvětloval, že měl namířeno za svou dívkou do Hackney. Tvrdil, že není žádný sváteční cyklista a že během sezony najezdí stovky kilometrů. Tentokrát ale zkusil jet zkratkou, kterou mu doporučil jeho přítel, a zabloudil…

„Musel jste si vytrpět své,“ poznamenala paní Selbyová. „Nachystáme vám teplou večeři a pak honem do postele.“

Docent Forsyth tiše poznamenal: „Měl by se převléct do suchých šatů. Potřebuje se zahřát. Horká koupel by mu jenom prospěla…“

„Jestli se všichni dohodneme, že budeme šetřit s vodou,“ přidal se pan Selby, „můžeme mu napustit plnou vanu horké vody.“ Všichni souhlasně přizvukovali. Farář tedy odvedl mladíka do koupelny.

„A co já? Pro mě teplá voda nebyla!“ rozmrzele si stěžovala Sybil.

„Ty nejsi prochlazená a nehrozí ti zápal plic,“ odvětil James, což se Sybil citelně dotklo.

Vzápětí zhasla světla a kuchyň se ponořila do tmy.

James rozžehl zapalovač a klidným hlasem požádal paní Selbyovou o svíčky.

„Jsou v kredenci,“ vyhrkla Philly a hned je přinesla.

James je zapálil a jednu z nich odnesl do koupelny. Philly zatím naplnila nahřívací láhev horkou vodou, a když James sešel dolů, podala mu ji. „Toho mladíka musíme uložit do vaší postele,“ oznámila mu. Když souhlasně přikývl, pokračovala: „Přinesu vám sem peřiny. Až ostatní usnou, můžete se natáhnout na gauč. Nevadí vám to?“

„Vůbec ne. Co kdybych donesl našemu otužilci nějaké jídlo? Jmenuje se Clive. Clive Parsons. Už je po koupeli a měl by co nejdřív zalézt pod peřinu.“

„Máma mu ohřála polévku. Katie mu ji vezme nahoru.“

James odnesl Cliveovi nahřívací láhev a sešel do kuchyně. Snažil se rozptýlit Sybil, ale neměl to snadné, protože zarytě mlčela. Nikdo z ostatních si její nevraživosti nevšímal. Raději spekulovali o tom, jaký bude vývoj počasí.

Potom už se podávala večeře – hovězí s knedlíky a vydatnou porcí bramborové kaše. Všichni si jídlo náramně pochvalovali, a když dopili čaj, společně pomáhali poklízet ze stolu. Když přišla řada na mytí nádobí, Sybil se zkroušeně omluvila s tím, že není zvyklá máčet si ruce v saponátech. Úkolu se tedy ujal James, zatímco pan Downe utíral umyté talíře a příbory.

Paní Selbyová odspěchala pro další svíčky a její dcery mezitím chystaly stůl na snídani.

„K snídani bude ovesná kaše. Co vy na to?“ zeptala se Philly.

Ostatní souhlasili, jen Sybil podotkla: „Ovesná kaše? Tím přece krmí bezdomovce v Armádě spásy. Nic takového jsem v životě nejedla.“

„Alespoň budeš mít příležitost,“ opáčil doktor Forsyth. „Vydatná snídaně nám přijde vhod.“

Sybil ho zpražila pohledem. „Jestli nemáš nic proti, půjdu si lehnout.“

Philly jí dala nahřívací láhev a svíčku. „Doufám, že vám ráno bude líp,“ řekla jí laskavě. „A prosím, šetřete s teplou vodou.“

Ještě než se vytratila, ozvalo se sborové: „Dobrou noc“, po němž následovalo rozpačité ticho.

James ji šel doprovodit.

„Uvidíš, že to bude ráno lepší,“ pronesl smířlivě. „Díkybohu, že jsme našli tak laskavé lidi.“ Mile se na ni usmál. Rozhněvaná tvář jeho snoubenky v něm vyvolávala spíš shovívavou lítost než lásku.

Vrátil se do kuchyně a znovu se pustil do mytí nádobí. „Omluvte ji, ale asi ji tahle situace zaskočila,“ podotkl. „Až se vyspí, přestane se mračit. Spánek je nejlepší lék.“

„Tím jste mi připomněl,“ ozvala se Philly, „že ve vaší posteli spí Clive. Přinesu vám polštář a peřinu. Gauč pro vás bude malý, a tak se musíte trochu schoulit.“

Její slova byla signálem pro ostatní. S přáním dobré noci se rozloučili a nechali doktora o samotě. Přestože pro něj nebylo snadné vtěsnat se na malý gauč, byl tak unavený, že okamžitě usnul.

James rozespale otevřel oči a spatřil Philly v plandavém županu.

Popřála mu dobré ráno a pak ze sebe vysypala: „Umýt se můžete v koupelně na konci chodby, přímo naproti schodům. Táta vám tam nachystal holení. Ohřála jsem vám trochu vody. Je ve džbáně v kuchyni.“ Pak mu ještě podala hrnek s čajem.

S díky si ho vzal. „Vstáváte brzy,“ poznamenal.

„A nejenom já. Rose už šla vzbudit Downeovi. Clivea jsme zatím nechali spát. Bude lepší, když napřed zkontrolujete, jak se mu daří.“

„Dobrá. Za deset minut jsem u něj.“

Chladnou chodbou zamířil do koupelny. Otevřeným oknem vyhlédl ven. Naštěstí už přestalo sněžit…

Když se umyl a oholil, zamířil za Cliveem. Mladík se naštěstí zotavil, a nebýt začínající rýmy, byl by zcela zdráv. Přiznal se, že už má pořádný hlad.

„Pojďte se s námi nasnídat,“ vyzval ho doktor. „Jestli jste si to s tou cestou do Londýna nerozmyslel, rádi vás svezeme. Kolo přivážeme na střechu auta a až zprůjezdní cestu, můžeme vyrazit.“

Zlepšené počasí se odrazilo i na bezstarostné atmosféře u snídaně. Přesto se Sybil ovesné kaše ani nedotkla a stěžovala si, že celou noc oka nezamhouřila. Nikdo kromě Jamese ale její nářky nevnímal.

„Počítám, že za pár hodin budou silnice protažené, a potom vyrazíme,“ uklidňoval ji. Jedním uchem přitom zaslechl, jak si Philly dělá starosti o slepice. Bez váhání se nabídl, že pomůže odházet sníh kolem kurníku.

Práce mu zabrala asi dvě hodiny. Když byl hotov, Philly donesla slepicím zrní a trochu vody. Do kuchyně se vrátila s vítězoslavným úsměvem a několika vejci. „Na oběd to bude stačit,“ prohlásila a hned se pustila do jeho přípravy. Opekla brambory, přidala slaninu a rozmíchaná vejce, což vydalo na skromnou porci pro všechny.

Mezitím už zpod mraků vykouklo slunce a z dálky byly slyšet sněhové pluhy.

Brzy po obědě se rozloučili Downeovi a vyrazili do Basingtoke. Půl hodiny poté odjížděl i James se Sybil a s Clivem Parsonsem.

Jamesovi najednou přišlo líto, že se nemohli zdržet o trochu déle. Vlastně ani nevěděl proč.

DRUHÁ KAPITOLA

Jak se blížili k Londýnu, Sybilina rozmrzelost se vytrácela. „Promiň, zlato,“ omlouvala se smířlivě. „Nechovala jsem se příliš zdvořile, viď? Bolela mě hlava a ten neustálý frmol mě znervózňoval. Nikdo mě ani trochu nepolitoval… Dokonce ani ty.“

Zkoumavě na něj pohlédla a znepokojeně si uvědomila, že se neusmívá tak jako obvykle. Najednou jí připadal chladný a vzdálený, což ji znepokojovalo. Zvykla si být středem pozornosti, být neustále obdivovaná. Vlastně Jamese nemilovala – chystané manželství pro ni bylo spíš jen odrazovým můstkem k dalším ctižádostivým plánům.

Doktor Forsyth neodtrhl oči od řízení. „Máš pravdu,“ řekl klidně, „nechovala ses zrovna zdvořile.“

Ze zadního sedadla se k nim důvěrně naklonil Clive. „Nemusíte si nic vyčítat, slečno,“ obrátil se na Sybil. „Zdá se, že jste z jinšího těsta než my ostatní. Vsadím se, že jste za celý život na práci ani nesáhla, je to tak? Musel to pro vás být příšerný zážitek, viďte?“ Přátelsky na ni mrkl a s halasným zatroubením se vysmrkal.

Sybil se od něj znechuceně odtáhla. „Nepřibližujte se ke mně!“ vyjekla. „Ještě mě nakazíte.“

„Promiňte. Naštěstí nemusíte mít strach – mám jenom rýmu.“

„No tak, Jamesi! Dělej přece něco!“ Vypadala bezradně. „Ale, zlato… Co bych měl dělat?“

„Vyhoď ho z auta. Jestli dostanu rýmu, nikdy ti to nezapomenu.“

„S tím se holt musím smířit… Slíbil jsem Cliveovi, že ho odvezu do Londýna.“ Pak ještě něžně dodal: „Uvidíš, že až si pořádně odpočineš, přestaneš mít tak špatnou náladu. Co kdybys to zkusila brát jako velké dobrodružství?“

Sybil neodpověděla. Zanedlouho dorazili do Londýna a James zaparkoval v bohaté čtvrti plné honosných vil, kde bydleli Sybilini rodiče.

Doprovodil ji ke dveřím, zatímco Clive čekal v autě. Otevřel jim sluha a James ji políbil na rozloučenou.

„Jestli čekáš, že tě pozvu dál, tak se zatraceně pleteš,“ upozornila ho škodolibě.

„S tím jsem ani nepočítal,“ odpověděl s úsměvem. „Slíbil jsem Cliveovi, že ho zavezu k jeho dívce.“

„Očekávám, že mi večer zavoláš,“ řekla Sybil a zmizela ve dveřích.

Když si James nastoupil do auta, vyzval Clivea, aby si k němu přisedl. „Nevím, kde mám zastavit, a tak mi ukážete cestu,“ vysvětlil.

„Stačí, když mě vyhodíte na nejbližší autobusové zastávce,“ navrhl Clive. „Nechci vás zdržovat.“

„Hloupost. Do jaké části Hackney se potřebujete dostat? Do Bethnal Green nebo do Marshes?“

„Hergot! Znáte Londýn jako své boty. Bethnal Green – Meadow Road. Poslední dům vlevo.“ Pak ještě dodal: „Víte… já a moje dívka… nedávno jsme se zasnoubili, a tak se chystá taková rodinná oslava.“

Docent Forsyth křižoval vylidněné ulice nedělního Londýna, až konečně zaparkoval před nízkým cihlovým domem.

Pomohl sundat Cliveovi kolo a chtěl se rozloučit, když mu mladík navrhl: „Nechcete se alespoň na chvíli zastavit? Trochu jiná společnost, než na jakou jste zvyklý, ale třeba vám přijde šálek čaje vhod.“

Doktor přitakal a chvilku se u Cliveovy dívky a jejích rodičů zdržel.

Docela milé zakončení dnešního dne, přemítal cestou domů.

Bydlel v přízemním bytě s výhledem na Temži, kousek za Embankmentem. Zaparkoval před domem, a než stačil odemknout dveře, otevřel mu malý zavalitý chlapík s podmračenou tváří. Sluha se jmenoval Jolly a James ho zdědil spolu s bytem a okouzlující chalupou v Berkshire.

„Uvízl jste v kalamitě, viďte?“ přivítal Jamese s dobráckou přísností. „Co auto? Je v pořádku?“

„Neměj strach, Jolly. Auto i já jsme vyvázli bez škrábnutí. Mám ale strašný hlad.“

„Večeře je nachystaná. Za čtvrt hodiny můžete zasednout k prostřenému stolu.“ Pomohl vysvléct doktorovi kabát. „Kde jste ten nečas přečkal?“

„Ubytovali jsme se na jedné vesnické faře. Spolu s námi tam našlo přístřeší ještě několik dalších nešťastníků. Sotva jsme se tam vešli.“ Přátelsky poplácal Jollyho po rameni. „Byl to bezvadný zážitek. Ohromně milí lidé.“

„Hádám, že pro slečnu Westovou to bylo spíš utrpení. Nesnáší venkovské prostředí.“

„Máš pravdu. Přitom se o nás tak vřele starali.“ Vzal si ze stolu dopisy a lístky se vzkazy. „Zavolals na chalupu?“

„Ano. Paní Willettová vzkazuje, že je tam fůra sněhu. Doufá, že se za ní brzy zastavíte. Georgeovi se po vás stýská.“

James kráčel předsíní do své pracovny. „Možná mi to vyjde příští týden. Těším se, že s Georgeem vyrazím na pořádnou procházku.“

Po chvíli se vrátil a s chutí se pustil do nachystaného jídla. Po večeři odešel do pracovny a znovu se ponořil do práce. Když si vzpomněl, že má zavolat Sybil, bylo už pozdě. Však to počká do rána…

Do postele se dostal až kolem půlnoci. Neklidně se převaloval na lůžku a před očima mu vyvstávaly vzpomínky na hřejivé prostředí venkovské fary. Ze všech těch obrazů nejvýrazněji vystupovala Philomena. Skoro měl pocit, jako by ji znal už strašně dlouho…

Sníh bleskurychle roztál a znovu přišly typické březnové dny s průzračně modrou oblohou a chladnými nocemi. V příkopech kolem silnic vykvetly petrklíče a život na faře se vrátil do obvyklých kolejí.

Po několika dnech přišel děkovný dopis od Downeových a pohlednice od Clivea. Docent Forsyth zaslal košík s ovocem převázaný ozdobnou stuhou. K balíčku byl přiložen lístek s pozdravem. Srdečně všem poděkoval a připojil i slova díků za Sybil – ačkoli mu podrážděně tvrdila, že za tak hrůzostrašný víkend nemá důvod být vděčná.

Doktor ji v duchu omlouval. Říkal si, že vyrůstala v úplně jiném světě…

Bylo bezmračné pondělní ráno. Philly zrovna vložila prádlo do pračky, když se ozval domovní zvonek. Přede dveřmi stála mladá paní Twistová, žijící na nedaleké farmě kousek od vesnice. Zrovna před týdnem jí Philly hlídala dvojčata, když potřebovala zajít s nemocným synem k lékaři.

Mladá maminka srdceryvně plakala a bezmocně tiskla Phillyinu ruku. „Slečno Philly, viďte že mi pomůžete? Doktor řekl, že musíme maličkého převést k odbornému lékaři do Londýna. Vzal by nás tam sanitkou, ale naléhavě ho volali k paní Crispové. Rob nemůže nechat farmu bez dozoru, a tak vás chci poprosit, jestli byste nejela se mnou a dohlédla na malého…“

„Vydržte chvilku. Jenom řeknu mámě, že odjíždím. Co je vlastně maličkému?“

„Prý to vypadá na zánět mozkových blan. Nejbližší nemocnice, kde mají volné místo, je až v Londýně.“

Philly se za okamžik vrátila a obě ženy pospíchaly k autu. „Rob čeká u malého,“ vysvětlovala vystrašená maminka, když si nastoupily. „Ani jsem se nezeptala, jestli nemáte strach, že se nakazíte.“

„Vůbec ne,“ ujistila ji Philly. „Už neplačte. Uvidíte, že všechno dobře dopadne.“

Dítě vypadalo vážně nemocné a bolestně plakalo. Philly s ním seděla na zadním sedadle a celou cestu ho trpělivě tišila.

Po nekonečném bloudění Londýnem konečně dorazily do nemocnice. Paní Twistová popadla dítě do náruče a chvátala s ním na příjmové oddělení. Sestra si od ní vzala lékařskou zprávu a odnesla dítě na vyšetřovací lůžko, kde ho zručně začala odstrojovat.

Vystrašená maminka nechtěla svého maličkého ani na chvíli opustit, a tak musela Philly vyplnit příjmový formulář místo ní. Sotva tak učinila, přispěchal doktor a očima přelétl po lékařské zprávě.

„Sestro, zavolejte pana docenta. Doufám, že ještě neodešel domů…“

Philly obdivně sledovala zkušené počínání sester a lékaře. Stála v koutku vyšetřovny a ani nedutala…

Vtom se ošetřující personál uctivě rozestoupil, aby uvolnil místo přicházejícímu lékaři v bílém plášti.

Philly překvapeně zamrkala. Nikdy by nečekala, že doktora Forsytha ještě někdy spatří. Byl to skutečně on!

Bezděčně si vzpomněla, jak jí pomáhal s odklízením sněhu před kurníkem… Tehdy, v tátově vytahaném svetru a s lopatou v ruce, vypadal úplně jinak než teď…

Letmo na ni pohlédl, jako by ji nepoznával. Ani mu to nevyčítala, protože věděla, že se musí soustředit na svého malého pacienta.

Ach bože, kéž se z toho ten maličký dostane, v duchu zaprosila Philly.

Zdálo se, že vyšetření trvá celou věčnost. Konečně se docent Forsyth narovnal a vydal několik pokynů. Pak si odvedl paní Twistovou stranou a začal k ní hovořit. Mladé mamince se znovu začaly koulet slzy po tvářích. Doktor se obrátil na Philly: „Pojďte, prosím, k nám, slečno Selbyová. Paní Twistová bude potřebovat vaši podporu. Musím jí objasnit postup léčby.“

Klidným hlasem pak vysvětloval, že dítě je vážně nemocné, ale je velká pravděpodobnost, že se zcela zotaví. „Příští hodinu bude pod mým osobním dohledem. Ujišťuji vás, že se mu dostane té nejlepší péče. Jestli s ním chcete zůstat na pokoji, můžete. Nebo byste potřebovala odjet domů?“

„Ne. Mám ještě další dvě děti, ale o ty se postará manžel.“ Rozechvěle si otírala slzy. „Jste strašně hodný,“ vzlykla a pak se otočila na Philly. „Nezlobíte se, že vás neodvezu domů? Vlakem se dostanete do Warminsteru, a tam vás musí někdo vyzvednout. Strašně vám děkuju, slečno Philly. Rob vám dá vědět, co je nového.“

„Určitě to budou jen samé příznivé zprávy,“ ujistila ji Philly. „Stavím se za ním co nejdřív.“

Doktor pak odvedl paní Twistovou pryč. Philly si sedla v čekárně a přemítala co dál. Ani nevěděla, jestli má dost peněz na jízdenku.

Začala si prohledávat kapsy, když k ní přistoupila zavalitá žena v nažehlených šatech s podnosem jídla. „Nesu vám něco k snědku. Posílá mě docent Forsyth. Prý vás tu mám zdržet, dokud nepřijde.“

„Vážně? Jste moc laskavá. Už mám strašný hlad,“ svěřila se a přátelsky se usmála.

„Není zač. Hlavně odsud neodcházejte.“

Philly se pustila do sendvičů a pomalu upíjela čaj. Pak si odskočila na toaletu a znovu se vrátila do opuštěné čekárny. Kolem prosklených dveří prošlo několik lidí, občas se ozval dětský pláč. Pohlédla na hodinky. Uplynula víc než hodina. Co teď? přemítala. Snad na mě doktor Forsyth nezapomněl… Hloupost, okřikla se v duchu. Nemá cenu se zbytečně zneklidňovat – poslední vlak jede až po setmění…

Trvalo však celou další hodinu, než se doktor konečně objevil.

„Už jste asi netrpělivá, viďte? Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat, ale chtěl jsem mít jistotu, že dítě bude v pořádku…“

„Už je mu líp? Vážně? To mám ohromnou radost. A co paní Twistová? Určitě se jí taky ulevilo.“

„Mám pocit, že ano. A co vy? Jak se dostanete domů?“

„Z nádraží Waterloo mi jede vlak do Warminsteru. Tam mě vyzvedne táta.“

„A máte dost peněz na jízdenku?“

„Mám deset liber,“ odpověděla Philly a lehkovážně máchla rukou. „To mi musí stačit.“

Došlo mu, že vlakem moc často nejezdí. Měl sice v plánu, že si trochu odpočine, ale to mohlo počkat. Cesta tam a nazpět nezabere víc než pět hodin.

„Víte co? Odvezu vás domů,“ navrhl jí.

„To přece nejde. Nemůžu po vás chtít, abyste se trmácel takovou dálku.“

„Trmácel? V bentleyi je to příjemná projížďka,“ nedal se odradit. „Ještě večer se vrátím, abych zkontroloval, jak se daří malému panu Twistovi.“ Když chtěla ještě něco namítnout, rychle dodal: „Už dost protestů. Počkejte tu na mě, hned jsem zpátky.“

Philly využila příležitosti, aby si znovu odskočila na toaletu a trochu se upravila.

„Můžeme vyrazit?“ zeptal se jí, když se po chvíli vrátil. „Paní Twistová mě poprosila, abych dal zprávu jejímu manželovi. Budu si moct zavolat z fary?“

„Samozřejmě,“ ujistila ho a pospíchala za ním.

Doktor celou cestu skoro ani nepromluvil. Jen se jí zdvořile zeptal, jestli jí není zima. Ona sama se do žádného hovoru nepouštěla. Nechtěla ho rušit, a kromě toho měla pocit, jako by litoval, že jí nabídl svezení domů.

Konečně se vymotali z Londýna a svižně ujížděli k Nether Ditchlingu. Philly mlčky seděla, ponořená v chmurných myšlenkách. Chudák paní Twistová a její maličký, posteskla si mlčky. Jak si asi Rob poradí s hlídáním dvojčat? Měla bych se za ním stavit a trochu mu pomoct…

Začínala mít hlad a navíc ji mrzelo, že doktor Forsyth nevypadá z její společnosti zrovna nadšeně. Přitom je docela sympatický, přemítala. Škoda, že si chce vzít tu hroznou Sybil…

James stočil vůz na odbočku do Nether Ditchlingu. Cesta mu příjemně uběhla. Přestože Philly seděla tiše jako myška a neutrousila ani slovo, vůbec mu to nevadilo. Spíš naopak. Byl rád, že ho neobtěžuje banálními otázkami a bezduchým klábosením.

„Nestavíte se na kávu?“ zeptala se Philly, když zastavili před farou. „Nebudeme vás zbytečně zdržovat – jen pár minut, abyste si trochu odpočal.“

Místo odpovědi si vystoupil a s přívětivým úsměvem jí otevřel dveře.

Z fary jim vyšel naproti pan Selby a okamžitě je odvedl do kuchyně.

Phillyina matka zrovna chystala večeři. „To jsou k nám hosti!“ obrátila se k nim. „Posaďte se, hned uvařím kávu. Jak se vlastně daří paní Twistové a jejímu maličkému? A cože k nám zavítal pan Forsyth?“

„Představ si, mami, že je docentem na dětské klinice v Londýně,“ vysvětlovala Philly.

„Ať je čím chce – hlavně že umí slušně pozdravit…,“ dobírala si ji matka.

„Myslím, že se ten chlapec brzy zotaví,“ vložil se James. „Paní Twistová s ním zůstala v nemocnici, a tak jsem Philly nabídl, že ji odvezu domů.“

Paní Selbyová na něj překvapeně pohlédla. „Jsme vám strašně vděční…“

„Ale jděte… To spíš já jsem vaším dlužníkem.“ Pomalu usrkával kávu a přikusoval k ní koláč. „Mohl bych od vás zavolat panu Twistovi? Už jsem s ním krátce mluvil, ale určitě by rád slyšel podrobnější informace.“

„Pojďte do mé pracovny,“ nabídl se farář. „Zůstanete u nás přes noc?“

„Děkuji, ale nejde to. Musím se vrátit na kliniku.“ Vzal si hrnek s kávou a odešel do pracovny.

„Opravdu strašně milý člověk…“ podotkla paní Selbyová.

Vtom už se do kuchyně nahrnuly Phillyiny sestry.

„Philly, tohle přece není auto paní Twistové,“ podivila se Rose. „Jak se vlastně daří malému…?“

Philly, která dosud mlčky popíjela kávu, jim všechno vysvětlila.

„A proč tě vzal domů?“ podezřívavě se zeptala Katie. „Stačilo, kdyby tě odvezl na nádraží a posadil na vlak. Je na tebe nějaký hodný…“

„Hloupost,“ odrazila Katiino popichování Philly. „Jenom mi chtěl oplatit, že jsme ho u nás spolu se slečnou Westovou nechali přespat.“

Doktor Forsyth, který se právě vracel z pracovny, zaslechl Katiino špičkování a pobaveně se usmál.

Krátce nato se rozloučil, aniž by mu Philly stačila poděkovat za odvoz.

Philly šla hned druhý den ráno navštívit Roba Twista. S mírným optimismem jí sdělil, že mu před okamžikem telefonovala jeho žena s tím, že léky už začínají zabírat. „Volala i tchyně. Ještě dneska sem přijede a pomůže mi s dětmi. Taky by se tu měl zastavit doktor, aby je prohlédl. Tvrdí, že by měli být v pořádku. Přesto jim zakázal, aby chodili mezi ostatní děti.“

„Co kdybych je vzala na procházku?“ nabídla se ochotně. „Už se ozval docent Forsyth s novými zprávami?“

„Volal ještě včera v noci. Bylo tak kolem dvanácté. A taky v sedm ráno.“

Musel být vzhůru celou noc, pomyslela si Philly s nezvyklou starostlivostí. Chudák doktor, snad se alespoň dneska pořádně vyspí…

Doktor Forsyth měl za sebou rušnou noc, kdy se jen krátce zastavil doma, aby se osprchoval a převlékl. Brzy ráno se znovu vrátil na kliniku a s udivující čilostí se opět vrhl do práce. Napřed hlášení, potom vizita u pacientů – prostě obvyklý každodenní kolotoč…

Chlapec paní Twistové, kterého přemístili na karanténní oddělení, statečně bojoval se svou nemocí. Jamese vždycky udivovala neuvěřitelná schopnost dětského organismu zotavit se ze všech tělesných neduhů.

Z kliniky odcházel až pozdě odpoledne. Když se vrátil domů, v předsíni už na něj čekal Jolly.

„Jestlipak jste si udělal čas na pořádný oběd?“ zeptal se Jamese s přísnou starostlivostí.

„Jistě, jistě. Dal jsem si sendvič,“ odpověděl nepřítomně a listoval došlou poštou.

Jolly nesouhlasně našpulil rty. „A co horký čaj?“

„Čaj? Vypil jsem hrnek kávy na sesterně.“

„Moc dobře znám tu nemocniční bryndu,“ pohrdavě utrousil sluha. „Za pět minut vám donesu čaj do obývacího pokoje.“

„Díky, Jolly, že se o mě tak staráš.“

„Kdo jiný než já se o vás postará?“

Docent neodpověděl. Moc dobře věděl, že si Jolly se Sybil nepadli do oka. Musel ale ocenit, že si jeho věrný sluha nikdy nedovolil dát své nesympatie najevo a vždycky se k Sybil choval s nejvyšší úslužností. Sybil naproti tomu nevěnovala Jollymu ani kapku pozornosti. Starý sluha pro ni byl jen nevýrazným detailem, který patřil k Jamesovu domu podobně jako kus nábytku. Pro tyto detaily nezbývalo v jejích plánech místo. Počítala, že si Jamese obtočí kolem prstu, tak aby dokonale vyhovoval jejímu stylu a potřebám…

V následujících dnech převládlo teplé slunečné počasí. Už po týdnu se malý pacient zotavil natolik, že mohl být během pár dnů propuštěn z kliniky.

„Jak se dostanete domů? Přijede pro vás někdo?“ zeptala se sestra paní Twistové.

„Mám tu auto. Bojím se ale nechat maličkého celou cestu bez dozoru…“

Sestra se o tom zmínila docentovi. „Ani se jí nedivím. Je to pořádná dálka,“ dodala nakonec.

„Zeptejte se, jestli by nemohla poprosit svou přítelkyni, která ji sem doprovázela.“

„Zkusím to. Kdy přesně bude ten chlapec propuštěn domů?“

„Měl by tu zůstat ještě tak čtyři nebo pět dní – řekněme do středy. Pak ale bude muset přijet na prohlídku. Domluvte si termín.“

Doktor Forsyth doufal, že znovu uvidí Philomenu. Překvapivě často se mu vybavil její plachý úsměv nebo výrazné hnědé oči. Stávalo se to v poněkud nezvyklých situacích – třeba když večeřel se Sybil v restauraci a poslouchal její únavné řečnění, její zvonivý smích… Po pravdě řečeno James všechny ty nejrůznější večeře a večírky příliš nevyhledával a snažil se jim všemožně vyhýbat, což Sybil samozřejmě popouzelo.

„Nečekej, že se budu večer co večer kousat nudou a čekat až se vrátíš z práce,“ varovala ho. Když ale viděla, jak se nespokojeně zamračil, rychle dodala: „Nesmíš mě brát vážně, zlatíčko. Vždyť to tak vůbec nemyslím.“ A znovu ty její sladké oslnivé úsměvy.

Konečně nastala středa – den Philomenina příjezdu. Doktor Forsyth si dal záležet, aby se s ní neminul. Zahlédl ji už z dálky, ještě než došla širokou nemocniční chodbou k sesterně. Měla na sobě tvídovou sukni a sáčko, které jí bylo o trochu delší. K tomu koženou kabelku a pečlivě naleštěné boty. Doktor pozorně vnímal všechny ty detaily, včetně přívětivého úsměvu, který ho zahříval u srdce. Aniž by věděl proč, měl sto chutí ji obejmout…

„Musel jsem se zbláznit,“ zamumlal si pro sebe.

Úmyslně ji přivítal se strohou zdvořilostí, která okamžitě vymazala úsměv z její tváře. Najednou znejistěla a rty se jí neznatelně rozechvěly.

Doktor se ani nesnažil najít záminku, aby setkání protáhl. Paní Twistová už byla beztak nachystaná k odjezdu. Ještě jí potřásl rukou a klidným hlasem ji znovu ujistil, že její chlapec je zcela zdráv a nemoc nebude mít žádné následky. Trpělivě si vyslechl její dlouhé poděkování a pak požádal sestru, aby ji doprovodila k autu. Než odešel, pohledem zabloudil k Philly a krátce jí kývl na rozloučenou.

Jeho odměřené chování Philly udivovalo a celou cestu domů přemítala, čím se ho vlastně dotkla. Jako by to snad ani nebyl ten samý doktor Forsyth, který jí pomáhal odhazovat sníh. Bezděky si vybavila onen podivně hluboký pocit, když se prvně setkali. Určitě musel cítit to samé, říkala si. I když se možná pletu…

Přestože se doktorovi Sloaneovi, který měl svou ordinaci ve Wisbury, zdál chlapec paní Twistové zcela zdravý, pro jistotu ho poslal na kontrolní prohlídku do Londýna.

Mladou maminku tentokrát doprovázela její matka, která jí vypomáhala na farmě. Philly přitom celou dobu doufala, že bude mít příležitost znovu se setkat s doktorem Forsythem.

Stejně by nebyl čas, abychom si spolu promluvili, utěšovala se.

Přesto jí bylo líto, že ho neuvidí…

Docent Forsyth uděloval poslední rady paní Twistové a pak se rozloučil. Mrzelo ho, že se nesetkal s Philly. Co to se mnou je? podivoval se. Měl bych na ni raději zapomenout.

Přesto se vynořovala v jeho myšlenkách čím dál častěji…

Jolly si nejspíš povšiml, že jeho pán není ve své kůži, a navrhl mu, aby zajel na chalupu do Berkshire. „Tenhle víkend máte volno,“ připomněl mu. „Uděláte paní Willettové radost. Vždycky si stěžuje, že vás skoro nevidí. George se taky nemůže dočkat.“

V pátek večer se docent Forsyth vracel domů v povznesené náladě. Sybil se totiž rozhodla strávit celý víkend s přáteli, a tak měl dva volné dny jenom pro sebe. Plánoval, že hned brzy ráno vyrazí na chalupu.

Vychutnal si báječnou večeři a pak se ukryl do ticha své pracovny, kde na něj čekala hromada práce. Už po deseti minutách ho vyrušilo zvonění telefonu.

„Drahoušku, volali mi Quinnovi,“ plačtivě mu oznamovala Sybil. „Představ si, že jejich maličká dostala neštovice. Chudák dítě! Musela jsem tu návštěvu odříct. Nechci riskovat, že bych se nakazila. To znamená, že mám zítra volno, zlatíčko. Co kdybychom zašli na oběd do Bray? Uděláme si krátký výlet a večer si skočíme na večeři. Mám plán i na neděli. Počítám, že bys mě vzal do Bedfordu za tetou Bess. Vím, že je s ní příšerná nuda, ale odkázala mi svůj dům a víš dobře, že domek na venkově by se nám hodil.“

„Ale, Sybil… Vždyť mám chalupu v Berkshire…“

Posměšně se zasmála. „No tak, brouku! Snad nemyslíš tu mrňavou chatrč? Vždyť se tam sotva vejdeme. Kam bychom zvali hosty?“

James chvíli zvažoval, co na to odpovědět, ale pak to raději nekomentoval. Místo toho jí klidným hlasem sdělil: „Bohužel tě musím zklamat, Sybil, ale nejde to. Zítra brzy ráno odjíždím a vracím se až v pondělí ráno. Jsem pozvaný na návštěvu k jedné starší dámě. Už dlouho jí slibuji, že se za ní zastavím.“ Byla to pravda. Paní Willettová – jeho někdejší chůva, která se nyní starala o chalupu v Berkshire, ho zvala skoro každý víkend.

„Tak to zruš,“ přemlouvala ho Sybil.

„To nejde. Už jsem ti říkal, že to slibuji strašně dlouho.“

Sybil bez dalšího naléhání zavěsila.

Venkovská krajina se půvabně třpytila v ranním slunci. Jamesova chalupa ležela mezi dvěma zalesněnými vrchy, kde se cesta prudce stáčela. Když se nečekaně vynořila za zatáčkou, každé oko na ní muselo zálibně spočinout. Chalupa působila útulným dojmem, zvlášť díky své starobylé doškové střeše. Roztomile malá okýnka vyhlížela do rozlehlé zahrady.

James projel kolem stodoly a zaparkoval před širokým vchodem.

Otevřenými dveřmi vešel do kuchyně a rozhlédl se okolo sebe. Uprostřed místnosti stál dřevěný jídelní stůl obklopený starobylými židlemi. Podél oken visely veselé barevné závěsy a v konvici na kamnech se vařila voda.

Vtom už se ozvaly kroky paní Willettové. Kvapně sestupovala po strmých dřevěných schodech, aby uvítala toužebně očekávaného hosta.

„Tak už vás tu máme, pane Jamesi!“ vydechla radostně. „Vypadáte upracovaně. Těch pár dní na venkově vám jenom prospěje.“

James si odložil věci na židli a láskyplně ji objal. „Už jsem se sem strašně těšil,“ odpověděl. „Zůstanu tu až do pondělí. Kde je George?“

„Benny ho vzal ven. Šli pro vajíčka na farmu pana Greggse.“ Benny věnčil George každý den. Labrador byl velmi dovádivý a paní Willettová se ve svém věku přece jen musela šetřit.

„Půjdu se za nimi podívat.“ Přátelsky na ni mrkl. „Pak si spolu poklábosíme.“

„Vy si ze mě pořád utahujete,“ vyčetla mu s úsměvem. Pak si ho tázavě přeměřila. „Vsadím se, že toho máte hodně na srdci. Co slečna Westová? Už jste se dohodli na termínu svatby?“

Jeho váhavé ne ji trochu zneklidnilo.

Později, když spolu seděli u kamen a labrador George se věrně tulil u jeho nohou, jí stručně popsal, co se v jeho životě seběhlo od té doby, co se neviděli. „Takže nic významného,“ zakončil svůj výčet. „Kromě toho víkendu na faře.“

Paní Willettové neunikl nevýrazný úsměv, který hrál na jeho tváři, když se zmiňoval o Philly. „Říkáte vesnické děvče…“ podotkla stará chůva.

„Určitě by se vám líbila,“ ujistil ji.

„Bůhví… Třeba ji někdy poznám…“

TŘETÍ KAPITOLA

V pondělí ráno ještě před svítáním si vyšel doktor s Georgeem na procházku. Prošel zahradou a mírným svahem stoupal na kopec tyčící se hned za chalupou. V polovině cesty se zastavil a ohlédl se zpět.

Obloha byla jasná, slunce se každou chvíli muselo vyhoupnout na obzor. Uprostřed svěží zahrady se choulila chalupa. Zamyšleně sledoval, jak mírný větřík povívá záclonami v jeho ložnici. Hotový ráj, pomyslel si. Měl bych sem jezdit častěji.

Bohužel Sybil tvrdošíjně odmítala trávit víkendy mimo Londýn. „Ale, zlato, co tam budeme dělat?“ oponovala pokaždé a pak se svůdně usmála. „Tady si tě užiju daleko víc.“

Doktor znovu vykročil kupředu. V dálce zaslechl traktor. Z nedalekého chléva vycházely na pastvu krávy. Všude kolem zpívali ptáci, po cestě nedaleko od něj přeběhla liška a bleskurychle zmizela v křoví. Jak rád by všechny ty drobné krásy s někým sdílel.

Třeba s Philly – určitě by ti rozuměla, ozval se vnitřní hlas.

„Vždyť ji vůbec neznám!“ namítl podrážděně a zamyšleně se zastavil.

Hned po snídani vyrazil do Londýna. Cestou přemítal o nadcházejícím rušném týdnu. O víkendu měl jet se Sybil na Coraliinu svatbu do Netherby. Napadlo ho, že by se na zpáteční cestě mohli stavit na chalupě…

Sybil ale o něčem podobném nechtěla ani slyšet. Prý si koupila nové šaty a nechce riskovat, že si je roztrhá. „Však víš, že George na každého skáče. Ty šaty byly zatraceně drahé, zlato. Koupila jsem si je kvůli tobě – abys na mě byl hrdý. Uvidíš, jak mi sluší.“

V sobotu ráno se James ustrojil do slavnostního obleku a jel vyzvednout Sybil. Ta ještě nebyla nachystaná.

Sluha – sympatický muž, ho odvedl do malého pokojíku a nabídl mu kávu. Současně ho ujistil, že slečna Sybil by měla přijít každou chvíli. Po půlhodině se skutečně objevila a sebejistě se postavila do dveří. Nepochybovala, že Jamese ohromí. Šaty byly skutečně okouzlující – bělostnou látku zdobil rafinovaný zelený vzor, který zdůrazňoval křivky jejího těla. Jamese však nejvíc upoutal Sybilin zářivě zelený slaměný klobouk. Měl širokou krempu a na vrcholu ho zdobily pestrobarevné květy.

„Co tomu říkáš?“ nadhodila Sybil. „Koukáš, viď? Říkala jsem ti, že ty šaty jsou úžasné.“

James se konečně vzpamatoval. „Určitě budeš středem pozornosti.“

Šťastně se usmála. „O to mi jde, zlato.“

„Myslel jsem, že na svatbě by měla nejvíc zářit nevěsta.“

„Trochu zdravé konkurence nikomu neuškodí, miláčku.“

Cestu do Netherby skoro ani nepromluvili. James byl hluboce ponořený v myšlenkách a Sybil už dopředu vychutnávala všechny ty obdivné pohledy. Hlavně abychom seděli v přední lavici, přemítala. Musím si dát pozor, abych byla dobře vidět na svatebních fotografiích…

Když vjížděli do Nether Ditchlingu, James ubral plyn. Snad doufal, že zahlédne Philly. A skutečně! Stála před místním obchůdkem a zřejmě na někoho čekala. Všiml si, že je svátečně oblečená, přestože její šaty nehýřily okázalostí. Nejspíš by ji nikdy nenapadlo, aby si vzala takový honosný klobouk jako Sybil…

Zastavil kousek od ní a stáhl okýnko. „Dobrý den, Philomeno. Hádám, že taky jedete na svatbu do Netherby.“

Philly se rozzářila. „Dobrý den,“ odpověděla na jeho pozdrav. Pohledem přelétla na Sybil a zaraženě se zastavila u jejího úchvatného klobouku. Tázavě se obrátila na Jamese, kterému pobaveně jiskřilo v očích – určitě musel poznat, co se jí honí hlavou. Rychle se od něj odvrátila a zdvořile pozdravila Sybil.

„Dobré ráno,“ odpověděla Jamesova snoubenka. „Moc ráda vás zase vidím. Bohužel strašně spěcháme…“

„Jedete taky na svatbu?“ znovu se zeptal James.

„Ano i ne. Slíbila jsem Coraliině sestře, že jí pohlídám děti. Jsou příliš malé, aby vydržely celý obřad.“

„Můžeme vás svézt,“ nabídl se James a okamžitě jí otevřel dveře.

Philly se zarazila. „Měl by mě tu vyzvednout poštovní doručovatel. Každou chvíli má projíždět okolo…“

„Můžete mu nechat vzkaz,“ navrhl James a tázavě se obrátil na paní Salterovou, která stála ve dveřích svého obchůdku a pozorně naslouchala jejich rozhovoru.

„Jen jeďte, slečno Philly. Kdovíkdy se povezete takovým bourákem. Já to panu pošťákovi vyřídím.“

Philly si tedy nastoupila. James jí cestou do Netherby položil pár obvyklých otázek, na něž odpovídala jen stručně – jedním nebo dvěma slovy. Zároveň využila příležitosti a ze zadního sedadla si důkladně prohlížela Sybilin klobouk. Je pravda, že na svatbách se dá vidět leccos, ale tohle je vrchol nevkusu…

„Jeď přímo do kostela, abychom tam byli včas,“ obrátila se na Jamese Sybil. „Chtěla bych sedět na slušném místě.“

„Vždyť máme spoustu času, drahá,“ namítl. „Napřed zavezu Philly ke Coralii a pak se vrátíme.“

„To je zbytečné,“ vložila se Philly, „dojdu klidně pěšky.“

James jako by její návrh přeslechl a odvezl ji před nevěstin dům. Philly si rychle vystoupila. „Díky za svezení. Ať se všechno vydaří.“

Když zmizela v otevřených dveřích, Sybil jen rozmrzele utrousila: „A teď už si, proboha, pospěšme.“

„Slečna Coralie na vás čeká ve svém pokoji,“ uvítal Philly dveřník, jakmile vešla do předsíně.

Vydala se po širokém, honosném schodišti do prvního patra a zaťukala na dveře. Coralie ji pozvala dál, a tak mohla alespoň na pár minut ocenit její šaty i doprovod naparáděných družiček. Pak už ji Coraliina sestra odvedla po dalším schodišti do dětského pokoje.

„Strašně ti děkuju, Philly,“ vydechla vděčně. „Tomu říkám smůla,“ posteskla si, „chůva onemocní, zrovna když ji nejvíc potřebujeme. Zatím je s nimi matčina služebná…“

Děti vypadaly jako hotoví andílci, i když Philly dobře věděla, že zdání klame. Rozhodně nepočítala, že ji čeká procházka růžovým sadem. Nejstarším dvojčatům – Henrymu a Thomasovi byly čtyři roky. Jejich sestře Emily necelé dva a nejmladší nemluvně bylo staré pouhých osm měsíců.

Svatba začínala přesně o jedenácté. Obřad trval asi hodinu a po jeho skončení se k Philly doneslo odbíjení zvonů. Upřímně Coralii přála, aby se její manželství vydařilo, přestože nebyly nijak blízké přítelkyně. Obě pocházely z jiné společenské vrstvy, a tak se příliš nestýkaly. Philly se mnohem lépe znala s Coraliinou sestrou, s níž chodila do školy.

Zanedlouho se začali vracet svatebčané a po chvíli se ozvalo zaťukání na dveře. Vešla služebná, která přinášela dětem oběd. Philly posadila tři starší děti ke stolu a pak nachystala kojeneckou láhev pro jejich nejmladšího sourozence. Obklopená povinnostmi ani nevnímala hlahol rozjařených hostů.

Za celou dobu, kdy se konala slavnostní hostina, se za ní nikdo nestavil. Nikoho také nečekala. Už dříve po služebné vzkázala, že všechno probíhá zcela hladce. Po obědě uložila tři starší děti do postýlek, aby si chvíli zdřímly. Jejich mladší bráška ale vytrvale plakal, přestože ho neustále tišila a chovala.

Náhle se otevřely dveře. Dítě překvapeně utichlo. Vzápětí si hlasitě říhlo a malinko si ublinklo. Pak zvědavě vystrčilo hlavu a uculilo se na doktora Forsytha, který vstoupil do pokoje.

„Ukažte. Podržím ho, abyste si mohla očistit šaty.“

„Raději ne. Ještě by zamazal i vás. Máte sváteční oblek.“

Pobaveně se usmál. Vlastně ani nevěděl, proč si v její blízkosti připadá tak bezstarostný. „Přišel jsem se podívat za dětmi,“ vysvětloval. „Ti dva nejstarší u mě byli na prohlídce. Měli potíže s dýcháním. Chci se podívat, jak se jim vede.“

„Právě usnuli.“ Kývla k zavřeným dveřím. „Jsou úplně zlatí. Oběd snědli bez odmlouvání.“

„To je dobře. Klidně se jděte umýt, dokud je ten malý křikloun zticha.“ Opatrně si od ní vzal dítě – zkušeným pohybem jako ta nejlepší chůva. Aby ne, pomyslela si, vždyť je dětským doktorem…

„Jak se vyvedla svatba?“ zeptala se.

„Nevěstě to ohromně slušelo… Ostatně nevěstám to vždycky sluší.“

„A co vy? Jak to že nejste na svatební hostině?“

„Už je po přípitcích, dokonce i svatební dort je snědený. Hosté se brzy začnou rozcházet.“ Posadil se na opěradlo křesla. Dítě v jeho náruči spokojeně zavřelo oči. „A vy? Kdy pojedete domů?“

„Až pro mě přijede táta.“

„Zbytečně byste tu čekala. My vás odvezeme.“ Aniž by jí dal možnost odmítnout, přistoupil k telefonu a vyťukal číslo na faru. Philly si uvědomila, že by se měla ohradit, ale nakonec mlčky poslouchala, jak James oznamuje otci, že ji asi za hodinu přiveze.

„Stejně s vámi nemůžu jet. Musím počkat, až mě někdo vystřídá,“ namítla Philly, když položil sluchátko.

„Však on se někdo najde,“ ujistil ji. S úsměvem jí vstrčil spící nemluvně do náruče a pak se vytratil.

„Spíš mi připadá, že na mě zapomněli,“ povzdechla si zamyšleně. Letmo pohlédla na nástěnné hodiny. Za hodinu měla přijít služebná se svačinou.

Trochu si vyčítala, že důrazněji neodmítla doktorovu nabídku. Sybil nebude zrovna dvakrát nadšená. Zvlášť když bude muset čekat, než seženou někoho, kdo pohlídá děti.

Když se po chvíli tři starší děti vzbudily, Philly je trochu omyla a učesala. Pak s nimi hrála hry, které si pamatovala z dětství. Mrňous naštěstí tvrdě spal. Minula doba odpolední svačiny, ale stále nikdo nepřicházel. Počkala dalších deset minut. Už se natahovala po telefonním sluchátku, když se otevřely dveře a vešla matka jejích svěřenců.

„To byl ale den! Jsem úplně vyčerpaná, ale stálo to za to. Všechno dopadlo na jedničku. Co ty, Philly, už se těšíš domů, viď?“

Za Coraliinou sestrou se objevila starší žena. „Jdeme vás osvobodit, Philly. Co děti? Nezlobily? Strašně moc vám děkujeme. Teď už si ale pospěšte – James a Sybil na vás čekají.“

Philly mávnutím ruky odbyla další děkování a krátce se rozloučila. Dole ve vstupní hale zahlédla doktora Forsytha, který něco vyprávěl v hloučku hostů. Když ji spatřil, rychle se omluvil a pospíchal jí naproti.

„Nemusel jste na mě čekat?“

Místo odpovědi se jen pousmál. Pohledem přelétl po jejích pomačkaných šatech a pocuchaných vlasech. Vypadala unaveně. Přesto mu připadala nesmírně přitažlivá. Dokonce víc než elegantní Sybil…

„Auto stojí venku,“ prohodil. „Máte za sebou náročný den, viďte?“

„Docela ano,“ rozpačitě se usmála. Mezi nažehlenými hosty si připadala trochu nepatřičně, a proto se snažila nenápadně vytratit. V předsíni ji však zastavil dveřník a vstrčil jí do ruky pečlivě zabalený balíček.

„To je kousek svatebního dortu, slečno. Kladli mi na srdce, abych na vás nezapomněl. Však víte – nosí štěstí.“

Vděčně poděkovala a nastoupila si do přistaveného auta, kde už čekala Sybil. „Konečně jdete. Jsem už příšerně vyčerpaná, Jamesi…“

„Philly je unavená mnohem víc. Musí to být strašlivá dřina – hlídat čtyři děti.“

Philly se usadila na zadním sedadle. Z jejích šatů posetých nejrůznějšími špinavými skvrnami se k Sybilině citlivému nosu donesla směsice pachů. Sybil si hlasitě povzdechla. James se musel ovládat, aby nevybuchl smíchy.

Celou cestu nikdo neutrousil ani slovo. Když zastavili před farou, James si vystoupil a zdvořile otevřel pro Philly dveře.

„Nechcete se stavit na čaj?“ zeptala se. „Uděláte nám radost…“

„Šálek dobrého čaje přijde vždycky vhod. Co ty na to, Sybil?“

Přeměřila si ho výhrůžným pohledem, kterým mu dávala najevo, že to později pořádně schytá. Pak ale beze slova vystoupila.

Philly je tentokrát nezavedla do kuchyně, ale do salonku pro hosty. Salonek sloužil svému účelu jen zřídka, protože se v něm drželo vlhko – dokonce i v létě. Jinak to ale byla honosná místnost s ohromnými okny a starobylým nábytkem, který zdědila Phillyina matka po rodičích. Důstojné jeviště pro Sybilin klobouk, uličnicky si pomyslela Philly.

„Oznámím rodičům, že jsme přijeli,“ upozornila je a pospíchala do kuchyně.

Paní Selbyová měla pohostinnost v krvi. „Dojdi pro tátu,“ požádala dceru a sama pospíchala uvítat hosty. Když tak učinila, vrátila se zpět do kuchyně, aby nakrájela domácí koláč. „Opravdu podivuhodný klobouk,“ zamumlala tiše. Pak ještě dodala: „Připadá mi strašně nepřiměřený…“

Philly, která nakládala čajový servis na podnos, se pobaveně uchichtla. Pak ale zvážněla. „Ten klobouk je příšerný, ale stejně jí to ohromně sluší.“ Na chvíli se zamyslela. „Vím, že mě nemá ráda.“

„Nejspíš ne,“ souhlasila matka. „To už tak bývá.“

„Jak to?“

Matka se tajemně usmála. „Vezmi čaj, zlato,“ vybídla ji místo odpovědi, „já odnesu koláč.“

Doktor Forsyth podrobně líčil průběh svatby, zatímco Sybil zarytě mlčela. Když jí paní Selbyová nabízela koláč, odmítla ho se slovy: „Ach, proboha, tohle ne.“

Na okamžik se rozhostilo trapné ticho, ale paní Selbyová duchapřítomně zachránila situaci. „Určitě jste se přejedla sladkého na svatební hostině, viďte? Svatba bez pořádného dortu není svatba.“ Bezelstně mrkla na Sybil. „Mimochodem… kdy vlastně plánujete svatbu vy? Určitě to bude velkolepá událost.“

„To určitě. Máme totiž spoustu přátel. Nechceme ale příliš spěchat…“

Vyhýbavá odpověď paní Selbyovou docela potěšila…

Hosté se nezdrželi dlouho. Dopili čaj a rozloučili se. „Nechápu, proč jsi musel brát tu holku,“ poznamenala Sybil, když seděli v autě. „Vždyť příšerně páchla…“

„Strávila celý den hlídáním dětí. Nedokážeš si představit, jaká je to dřina. Ani ty bys nevypadala jako ze škatulky.“

„Měl bys ke mně být ohleduplnější. Víš, že jsem na tohle citlivá…“

„A co až budeme mít děti?“

„Najdeme si zkušenou chůvu. Čtyři děti je až moc. Jedno bohatě stačí,“ prohlásila rozhodně. „Zkusme se bavit o něčem jiném. Co kdybychom si zašli na večeři? Zítra jdu na oběd k Reevesům. Škoda, že nemůžeš se mnou. Připadá mi, že bereš svou práci až příliš vážně.“

Doktor Forsyth si začínal uvědomovat, že udělal chybu, když se nechal okouzlit její půvabnou tváří. Bohužel neznal způsob, jak svůj omyl napravit…

Pochopil, že ho Sybil nemiluje. Zpočátku se zdálo, že ano, ale teď dospěl k závěru, že hlubšího citu není vůbec schopná. Toužila po manželovi, který by ji zahrnoval obdivem a nešetřil přitom penězi – po úspěšném muži, jenž by jí dodal lesku v takzvané lepší společnosti…

„Dneska už žádnou večeři nestihnu. Dorazíme pozdě a ještě se musím stavit v nemocnici,“ omlouval se. „Ten zítřek mě mrzí, ale blíží se vědecký kongres…“

„Jsi tak únavný, Jamesi,“ přerušila ho. „Však počkej… Po svatbě se všechno změní…“

„To myslíš, že přestanu chodit do práce?“

„Hloupost – samozřejmě, že ne. Mohl bys ale skončit na klinice a zřídit si malou soukromou ordinaci. Anebo bys docházel pouze na konzultace. Máš jméno, takže si můžeš vybírat.“

„Jsem pediatr, Sybil. Chci léčit, a ne psát recepty.“

Pobaveně se zasmála. „Ale zlato. Však já se postarám, abys změnil názor.“

James ale neodpověděl.

Domů se dostal až kolem desáté večer. Když vešel do předsíně, Jolly ho uvítal se slovy: „Konečně se vracíte. Už jsem o vás začínal mít strach. Večeři máte úplně studenou.“ Zkoumavě pohlédl na Jamese. „Jste utrmácený, viďte? Kdyby to aspoň byla vaše svatba.“

„Stavil jsem se ještě na klinice,“ vysvětlil a pospíchal do schodů. „Jenom se převleču a hned jsem dole. Mám hlad jako vlk.“

„Červenou Karkulku pro vás bohužel nemám.“

Doktor se zasmál. Za okamžik už seděl v jídelně a naléval si whisky.

Večeře byla opět znamenitá a James nešetřil slovy uznání nad Jollyho kulinářským uměním.

„Jsem rád, že vám chutnalo,“ úslužně odvětil sluha. „Přijdete zítra na oběd?“

„Zrovna před chvílí mě napadlo, že bych odpoledne zajel na chalupu. Stačí, když mi nachystáš něco studeného. Zdržím se tam až do večera.“ Nemohl se dočkat, až se zase bude procházet loukami posetými narcisy a petrklíči. Venkovská příroda ho dočista uchvátila. Škoda že se mnou nemůže jet Philly, projelo mu hlavou. Jak nádherně by zapadala do tohohle světa…

„Slečna Westová pojede s vámi?“

Důrazné ne upozornilo Jollyho, aby se nepídil po dalších podrobnostech.

Brzy po Velikonocích se Sybil chystala do Itálie, kde chtěla strávit týden u svých přátel v Toskánsku. „Takové pozvání nemůžu odmítnout,“ vysvětlovala Jamesovi a pozorně sledovala, jak to přijme. Z jeho tváře ale vůbec nic nevyčetla. „Mrzí mě, že se skoro nevidíme, zlato,“ stěžovala si. „Vsadím se, že by se ti tam ohromně líbilo. Sejde se tam spousta našich přátel. Uvidíš, že to bude skvělá zábava.“

Když jí řekl, že si nemůže vzít týden dovolené, na její okouzlující tváři se objevil prosebný výraz. „Opravdu si nemůžeš udělat volno, kdy se ti zlíbí?“

„Možná tak den nebo dva. Zítra je svátek. Co kdybychom jeli na chalupu do Berkshire?“

„Vždyť je tam příšerná nuda. S kým si tam můžu popovídat? Akorát tak s paní Willettovou.“

Chtěl namítnout, že kdyby ho opravdu milovala, měli by spoustu námětů k hovoru. Pak ale jen klidným hlasem řekl: „Teď na jaře musí být Toskánsko uchvacující. Byla by škoda to nevyužít. Jeď sama, Sybil, a dobře se bav.“

„Kam vlastně pojedeme?“ vyzvídala stará paní Willettová, když se u ní James krátce před polednem zastavil a přemluvil ji k projížďce.

„Vzpomínáte, jak jsem vám vyprávěl o té venkovské dívce? Taky jsem mluvil o tom nemocném dítěti… Jeho matka se staniční sestře zmínila, že každý rok na prvního května pořádají v Nether Ditchlingu ohromnou dětskou slavnost. Napadlo mě, že bychom se tam mohli zajet podívat.“

Paní Willettová si upravila slavnostní klobouk, který jí George svým dováděním posunul. „To není špatný nápad,“ podotkla a v duchu přemítala, co to všechno znamená.

Venkovská dívka, podivila se a v duši jí vzplála jiskřička naděje. Po pravdě řečeno Sybil se jí zrovna dvakrát nezamlouvala…

Celý Nether Ditchling žil slavnostní atmosférou. Nebylo jediného domu, který by nebyl ozdobený nafukovacími balónky. Po chodníku se promenádovaly hloučky lidí. Paní Salterová si postavila před obchůdek stůl se zákusky a limonádami ve snaze upoutat pozornost kolemjdoucích. Na silnici netrpělivě poskakovaly děti v maškarních krojích, mezi nimiž pobíhala Philly a rovnala je do zástupu.

Doktor zaparkoval svůj bentley před farou a zamyšleně sledoval, jak se Philly snaží vykouzlit z mumraje dětí spořádaný zástup. Paní Willettové neunikl jeho zasněný pohled. Tak tohle je ta žena, pomyslela si. Žádná oslnivá kráska, ale má nádherné vlasy a sympatický úsměv. A taky pěkně tvarovanou postavu…

„Tomu říkám pěkná projížďka,“ pochvalovala si stará chůva. „Nepůjdeme se trochu porozhlédnout?“

James ale neodpovídal. Nepřítomně hleděl na Philly, která je už také spatřila, a hned k nim zamířila.

„To je ale milé překvapení!“ uvítala ho nadšeně. „Máte dneska volno? Rodiče vás moc rádi uvidí…“

„Vezu vám hosta. To je paní Willettová, dlouholetá přítelkyně naší rodiny a starostlivá správkyně mé chalupy v Berkshire.“

Philly si s ní potřásla rukou. „Ráda vás poznávám. Omlouvám se, že je tu teď takový zmatek. Děti se chystají na maškarní průvod. Nechcete se posadit? Tamhle je obchůdek paní Salterové. Budete tam mít klid a z výlohy krásně uvidíte.“

„Děkuji, ale radši zůstanu venku. Odsud budu mít průvod jako na dlani,“ odmítla paní Willettová a její laskavost ocenila vlídným úsměvem.

Philly se sklonila k Georgeovi a pohladila ho po hlavě. Najednou si připadala nejistá, jako by ji mrzelo, že vřelým uvítáním prozradila doktorovi Forsythovi příliš mnoho ze svých citů. „To je váš pes?“ zeptala se se sklopenýma očima.

„Ano. Žije na venkově s paní Willettovou.“ „Vy přece bydlíte v Londýně,“ podivila se. „To ano, ale kdykoli mám volnou chvilku, odjedu na venkov.“

Philly cítila, že ji upřeně sleduje. Rozpačitě se ošila. „Musím seřadit děti,“ vyhrkla a rychle se vytratila.

Doktor s paní Willettovou přešel na druhou stranu ulice, kde ho zahlédla Phillyina matka, která právě vycházela z místní radnice.

„To je ale milé překvapení,“ zvolala. „A kde máte slečnu Westovou?“

„Bohužel tu není,“ odpověděl vyhýbavě a potom jí představil paní Willettovou a Georgee.

„Opravdu vás moc ráda vidím. Počkejte, hned najdu Philly…“

„Už jsme s ní mluvili. Má teď hodně starostí s maškarním průvodem.“

„Tamhle před obchůdkem se schází dámská společnost,“ ukázala paní Selbyová. „Nezajdeme si na šálek kávy, paní Willettová?“ navrhla chůvě a ihned ji vedla pryč. Ještě předtím se obrátila k Jamesovi: „Manžel je na radnici. Pomáhá tam chystat občerstvení. Zajděte za ním.“

Obě dámy odešly a James vyrazil po přeplněném chodníku na radnici. Farář spolu s několika pomocnicemi rozkládal na talířky koláče a obložené chleby.

„To je ale překvapení!“ zvolal radostně, když zahlédl doktora. „Jen pojďte dál. Psa vemte s sebou. Je tu s vámi slečna Westová? Asi jedete na návštěvu do Netherby, viďte?“

„Ne, ne. Sybil tu není. Přijel jsem se nadýchat čerstvého vzduchu.“

„Toho tu máme nadbytek. Cože jste se sem vypravil zrovna na dětskou slavnost? To nemáte za celý týden dětí až nad hlavu?“

Doktor se zasmál. „Děti mám strašně rád. Zvlášť když kypí zdravím. Nechcete s něčím pomoct?“

„Díky, nechci. Spíš vás využiju jako záminku, abych se odsud nenápadně vytratil.“

Oba muži vyšli před radnici, kde zrovna začínal maškarní průvod. Zástupy dospělých, které se shromáždily na chodníku, hlasitě tleskaly a povzbuzovaly své ratolesti. Průvod vyvrcholil slavnostním předáním cen za nejlepší masky. Pořadatelé připravili i ceny útěchy, tak aby každé dítě dostalo alespoň malý dárek. Doktor Forsyth pobaveně sledoval celý ten rej a zrakem často zabloudil k Philly. Ta si jeho pohledů nevšímala a neustále pobíhala sem a tam – upravovala dětem masky a usměrňovala rozdivočelé kluky, kterým celá slavnost připadala až příliš dlouhá.

Po skončení průvodu se všichni začali shromažďovat na radnici, kde bylo připraveno občerstvení. Paní Selbyová připomněla manželovi, že má za úkol obsluhovat čajový samovar.

„Možná bych taky mohl pomoct,“ navrhl doktor Forsyth. „Vidím, že se paní Willettová dobře baví, a tak mě určitě nebude postrádat.“

„Potkala se tu s dávnou přítelkyní. Neviděly se už celá léta,“ vysvětlovala farářova žena. „Jestli chcete, můžete si vzít na starost kolo štěstí. Mívá to za úkol syn paní Salterové, ale před chvílí volal, že zmeškal vlak…“

Obsluha kola štěstí vyžadovala jistou diplomatickou zručnost a vynalézavost v případech, kdy některé z dětí vyhrálo dárek, který se zrovna nehodil. James se však svého úkolu zhostil ke vší spokojenosti.

„Vidím, že podvádíte,“ obvinila ho Philly a důvěrně mu položila ruku na rameno.

„S nejlepšími úmysly,“ hájil se. „Neměl jsem ponětí, že mi to tak půjde.“

„Za chvíli vás přijde někdo vystřídat, abyste se mohl trochu najíst. Rose a Katie chystají další obložené chleby. Tamhle jsou housky, sýr a pivo.“

„Skvělé. Budete mi dělat průvodkyni?“

„Na chvilku bych mohla. Všichni teď svačí. Těšte se – brzy začnou soutěže.“ Pohledem přejela po jeho mohutné postavě. „Nechcete pomoct našemu týmu v přetahování lanem?“

Doktor by kvůli ní dokázal chodit i po žhavém uhlí, a tak nadšeně souhlasil. „Napřed si ale dám pivo. Po tom kole štěstí mi pořádně vyschlo v krku.“

Paní Willettová z dálky pozorovala jejich rozhovor. Neuniklo jí, jak jsou oba usměvaví. Přesto nic nenaznačovalo, že by jejich vzájemné sympatie překročily hranice pouhého přátelství. Pouze když se jejich pohledy setkaly, zdálo se, že přestávají vnímat okolní svět…

Však já jsem vždycky věděla, že Sybil se k němu nehodí, pomyslela si stará chůva.

Slavnost skončila a hosté se pomalu začali rozcházet.

„Škoda že s námi nemůžete zůstat na večeři. Bylo by to pěkné zakončení příjemného dne,“ posteskl si farář, když doprovodil doktora Forsytha a paní Willettovou k autu. Krátce si s nimi potřásl rukou a pak jim ještě zamával na rozloučenou.

Když se později celá rodina sešla u večeře, Katie zamyšleně prohodila: „Zdá se mi, Philly, že je na tebe pan Forsyth čím dál milejší. Máš ohromnou kliku. Docela ti závidím. Jenom škoda, že si vybral tu příšernou Sybil…“

Philly se zvedla od stolu. „Zapomněla jsem na slepice,“ omluvila se a rychle se vytratila, aniž by dojedla večeři.

V kuchyni se rozhostilo napjaté ticho.

ČTVRTÁ KAPITOLA

Rozpačité mlčení vzápětí vystřídaly hlasité dohady Phillyiných sester.

„Nechte toho,“ napomenula je matka. „Mezi Philly a doktorem Forsythem vůbec nic není. Jsou jenom přátelé. Navíc je pan Forsyth zasnoubený a brzy se bude ženit. Philly je dost rozumná, aby nepodlehla nějakému bláhovému snění. A ty, Katie, ji jenom zbytečně popichuješ.“

„Vážně mě to mrzí,“ omlouvala se Katie. „Dělala jsem si legraci. Doktor Forsyth po ní tak pokukoval… Mám pocit, že Philly je z něj úplně mimo…“

„Možná by potřebovala trochu rozptýlení,“ zamyšleně poznamenal pan Selby. „Měla by si vyjít mezi lidi – mezi mladé lidi. Byl jsem trochu krátkozraký, když jsem si myslel, že je tu šťastná a nic jí tu neschází. Možná kdyby chodila do práce… Tam by poznala spoustu nových lidí…“

„Co kdyby na chvilku změnila prostředí?“ navrhla Rose. „Ne že by si měla hledat práci, ale třeba by mohla odjet k příbuzným. Napadá vás někdo?“

Po několika minutách dohadů nakonec zjistili, že nikdo vhodný nepřichází v úvahu. Jedině snad tetička Dora, která žila v Balhamu. Té ale bylo skoro sedmdesát a navíc byla silně nedoslýchavá. Měla sice spoustu přátel, ale všechny přibližně jejího věku. Neprošla ani sestřenice Elizabeth, přestože byla mnohem mladší. Žila totiž velmi neuspořádaným životem a kromě toho jim před týdnem zaslala dopis s žádostí o půjčku pěti set liber. Její prosba přicházela v nevhodnou dobu, protože březnová nadílka sněhu poškodila střechu fary a veškeré rodinné úspory padly na opravu…

Všichni se nakonec shodli, že Philly prozatím zůstane doma.

Hned druhý den se ale všechno nečekaně rozuzlilo.

Paní Selbyová obdržela dopis od blízké přítelkyně, s níž se znala již od školních let.

„Poslouchejte, co mi píše Mary Lowellová,“ vyhrkla nadšeně u společné snídaně. „Pamatujete si na její dceru Susan? Je o něco mladší než Philly. Maryin manžel odjíždí na služební cestu do Ameriky. Celá rodina měla jet s ním, ale Susan dostala pásový opar a musí zůstat doma s babičkou. Mary mě prosí, jestli by některá z vás nechtěla dělat Susan společnost. Jen pár týdnů, než se Mary s manželem vrátí z Ameriky.“ Na chvíli se odmlčela a pak nahlas četla: „Ne že by Susan musela ležet na lůžku. Právě naopak. Už je skoro zdravá a doktor jí doporučil, aby občas zašla za přáteli a trochu se bavila. Babička je ale moc stará…“

Paní Selbyová se tázavě rozhlédla po ostatních.

„Ať jede Lucy,“ navrhla Philly. „Od příštího týdne má pololetní prázdniny.“

„Jen pár dnů – pak musí zpátky do školy. Navíc má příští měsíc zkoušky. A co ty, Philly? Co kdybys jela ty? Máš přece Susan ráda.“

„A kdo se bude starat o slepice a zahradu?“

„To nech na mně,“ nabídla se Katie.

„Vždyť nemám nic pořádného na sebe. Copak můžu jít se Susan do společnosti?“

„Vezmi si moje modré šaty. Trochu je přešijeme a je to. Klidně v nich můžeš jít i do divadla.“

„Táta ti dá peníze a zajdeš si něco vybrat,“ přidala se matka.

Philly se z fary příliš nechtělo. Sice už Susan dvakrát navštívila a vždycky ji vřele přijali, ale přesto se jí brzy začalo stýskat po domově. Bohužel Lucy ani Rose jet nemohly, protože chodí do práce…

„Tak dobře,“ souhlasila konečně. „Nejdéle ale na dva týdny…“

„Ještě Mary zavolám a zeptám se, na jak dlouho odjíždí,“ přislíbila matka a ještě jednou pročítala dopis. „Píše, že se tu staví příští úterý. To už moc času nemáme. Hned dneska zajedeme do města na nákupy,“ prohlásila energicky a pak se obrátila na svého manžela. „Viď, že nám půjčíš auto?“

Philly seděla v nablýskaném jaguáru pana Lovella, který jí hlasitě vysvětloval, že zatím přesně neví, jak dlouho se zdrží v USA.

„Určitě ne déle než tři týdny,“ ujistil ji a dobrosrdečně se zasmál. „Nemůžeme nechat Susan příliš dlouho samotnou. S babičkou by se nudila.“ Pak rychle dodal: „Naštěstí bude mít vás. Vy na ni dohlédnete…“

Philly nevěděla, jestli to má brát jako poklonu.

Lovellovi žili v ohromném viktoriánském domě v londýnském Fulhamu. Na první pohled bylo znát, že dům se nachází v bohatší části města. Philly odhadovala, že jim otevře služebná v nažehlených šatech.

A skutečně… Uvítala je starší nemluvná dáma v černých šatech a bílé zástěře. Na pozdrav pana Lovella odpověděla jen opatrným pohybem rtů a pak si zkoumavě přeměřila Philly. Ta se na ni přívětivě usmála, ale její úsměv zůstal bez odezvy. Londýn, pomyslela si Philly. Každý si tu žije jen sám pro sebe…

Paní Lovellová ji naproti tomu přijala velmi vřele a taky Susan vypadala nadšeně, že bude mít společnost. Susanina babička seděla v pohodlném křesle a nohy měla položené na stoličce. Podala Philly ruku a suchým hlasem podotkla: „Spoléhám na vás, že Susan trochu rozptýlíte.“

Philly si v tu chvíli přála, aby se mohla vrátit domů.

Už po pár dnech se ale ukázalo, že babička se o Susanin volný čas vůbec nezajímá. Stará paní si nechala nosit snídani do postele a obědvala pozdě, takže se sešly až u večeře, kde babička neustále vyprávěla o sobě a o svém mládí. O jejich zážitky se vůbec nezajímala.

Philly se trochu stýskalo, ale na druhou stranu se v Londýně vůbec nenudila. Susan klidně strávila celé dopoledne u Harrodse a dlouhé hodiny se probírala parfémy nebo si zkoušela šaty. „Táta s mámou chtějí, abych vypadala k světu,“ vysvětlovala a shovívavým pohledem přejela po Phillyiných šatech. „Tebe móda moc nezajímá, viď? Napadlo tě někdy, že by ses odstěhovala do Londýna?“

Philly odpověděla, že ne, ale zdvořile dodala, že se jí v Londýně líbí.

„Je to tu uchvacující – spousta obchodů, parků…“ Na chvíli se odmlčela. „Zajdeš někdy do muzea?“

„Leda když táta dostane pozvánku na vernisáž. Lákají tě muzea? Brzy by měla být otevřená výstava čínského porcelánu – nevím, přesně kde, ale je to ohromná událost. Najdeme to v novinách… Klidně s tebou půjdu, určitě se tam sejde spousta zajímavých lidí.“

„Šla bych moc ráda,“ nadšeně souhlasila Philly, přestože o čínském porcelánu nevěděla zhola nic.

Susan si ji docela oblíbila a brala jako svou povinnost, aby ji seznámila s londýnským způsobem života. Byla v tom i trocha soucitu, protože měla představu, že život v zapadlé vesnici je hotové vyhnanství…

Philly se proplétala mezi slavnostně vyšňořenými návštěvníky muzea a doufala, že ve svém obyčejném svetru nebude vzbuzovat nechtěnou pozornost.

Připadala si jako v jiném světě. Výstava ji natolik uchvátila, že brzy zapomněla na své obavy a soustředila se jen na vystavený porcelán. Procházela se Susan kolem vitrín asi půl hodiny, když ji její přítelkyně dloubla do žeber. „Zahlédla jsem pár známých. Půjdu se za nimi podívat,“ oznámila jí a zmizela.

Philly, která se zrovna skláněla nad křehkým talířem, jen nepřítomně přikývla.

Vtom se ale za jejími zády ozval povědomý hlas: „Ale, ale… Vás bych tu určitě nečekala!“

Philly se překvapeně narovnala. Kousek od ní stála Sybil Westová. Vypadala jako hotové ztělesnění elegance.

„Mám pocit, že sem příliš nezapadáte,“ pokračovala Sybil a s pobaveným úsměvem se obrátila na ženu, která ji doprovázela. „To je tedy gól! Víš, kdo to je? Farářova dcera! Ta s těmi párky.“

Obě ženy vyprskly smíchy.

Philly zrudla rozpaky, ale dokázala se ovládnout. „Dobrý den, slečno Westová,“ pozdravila slušně. „Taky by mě nenapadlo, že vás tu potkám. Život je plný překvapení, viďte?“

„A některá jsou docela příjemná,“ zaslechla za svými zády.

Udiveně se otočila a spatřila doktora Forsytha. Krátce se usmál a pak kývl na Sybil. „Promiň, že jsem nedorazil včas. Bohužel se nemůžu dlouho zdržet. Mám plno práce, takže tu dnešní večeři musíme zrušit.“

„To už je podruhé v tomhle týdnu…“ rozzlobeně namítla Sybil.

Philly se chtěla nenápadně vytratit, ale doktor ji chytil za rameno.

„Jste tu sama?“ zeptal se.

„Ne. S přítelkyní.“

„Vy teď bydlíte v Londýně?“

„Ano.“ Dotek jeho ruky ji zneklidňoval. Rychle se obrátila na Sybil. „Ráda jsem vás potkala. Teď už ale musím běžet,“ omluvila se. „Na shledanou,“ špitla nejistým hlasem a letmo kývla k doktorovi na rozloučenou. Jejich pohledy se krátce setkaly. James ji pustil a ona rychle zmizela v davu návštěvníků.

Susan to všechno z dálky pozorovala a okamžitě se začala vyptávat, kdo byl onen vysoký pohledný muž. „Viděla jsem, že se spolu bavíte, ale neodvažovala jsem se rušit. A co ta ženská? Vypadala pořádně naštvaně.“

Philly jí to stručně vysvětlila.

„Škoda,“ povzdechla si Susan. „Myslela jsem, že se mu líbíš.“ Hlasitě se rozesmála a Philly se k ní přidala.

Když o chvíli později vycházely z muzea, ve vstupní hale postával doktor Forsyth. Okamžitě jim vyšel naproti.

„Jak dlouho se zdržíte v Londýně?“ obrátil se na Philly.

„Jenom týden nebo dva. Bydlím u Susan,“ vysvětlila a představila ho své přítelkyni.

Susan si s ním potřásla rukou. Měla přitom nejasný pocit, že doktor Forsyth chce být s Philly o samotě, a tak neváhala. „Philly, vzpomněla jsem si, že jsem babičce slíbila, že když tu potkám paní Savillovou, mám ji pozvat na bridž. Je to upovídaná starší dáma a nejspíš mě pozve na oběd. Zbytečně bys na mě čekala. Domů ti jede autobus číslo devadesát tři,“ vysypala ze sebe, a než stačila Philly něco namítnout, rychle se vytratila.

„Mám stejnou cestu jako devadesát trojka,“ nevzrušeně podotkl doktor. „Můžu vás svézt.“

„Opravdu? Nerada bych vás zdržela. Bydlím teď ve Fulhamu – jedete tím směrem?“

Ujistil ji, že ano, a odvedl ji k autu. Fulham nebyl od muzea příliš daleko, ale začínala polední dopravní špička. Doktor navíc úmyslně nejel nejkratší cestou, jako by chtěl prodloužit setkání s ženou, která vytrvale okupovala jeho myšlenky. Cestou se jí vyptával na její zážitky.

Philly mu vyprávěla, že Londýn jí připadá nesmírně zajímavý a některé části si dokonce zamilovala. „Většina postraních uliček mě ale děsí,“ svěřovala se. „Nemám ráda ty nekonečné řady cihlových domů bez kousku zahrady. Lituji lidi, kteří v nich bydlí. Snad se alespoň o dovolené dostanou někam k moři nebo do přírody…“

„Většina z nich ano.“ Doktor Forsyth zatočil do jedné z takových ulic. „Možná by vás ale překvapilo, že spoustě lidí se z města vůbec nechce. Nether Ditchling je pro ně nudný zapadákov bez obchodů, kin a zábavních parků. Jsou zvyklí mít všechno přímo u nosu.“ Letmo pohlédl na Philly. „Nikdy by nevyměnili přeplněné supermarkety za mrňavý obchůdek paní Salterové.“

„Máte pravdu. V Nether Ditchlingu není nic zajímavého…“

„Přesto se vám tam líbí, viďte?“

„Jsem tam šťastná.“ Víc neřekla. Nemohla se mu svěřit, že s ním by dokázala žít třeba na druhém konci světa…

„Kudy teď?“ zeptal se, když dorazili do Fulhamu.

„Musíte zahnout doleva a pak první ulicí doprava.“

James zastavil před domem Susaniných rodičů a Philly si vystoupila. „Jsem strašně ráda, že jsem vás viděla. Ani jsem nedoufala… Kdy vlastně chystáte svatbu?“ zeptala se nečekaně.

Žádné odpovědi se však nedočkala.

„Neměl byste si ji brát,“ vyhrkla. „Určitě s ní nebudete šťastný…“ Zaraženě zmlkla. Měla pocit, že se hanbou propadne. Rychle vklouzla do dveří a bez rozloučení mu zmizela z dohledu.

Co mě to, proboha, napadlo? vyčítala si, když pospíchala po schodech do svého pokojíku.

Nehybně stála před zrcadlem a vyděšeně zírala na svůj obraz. Strašlivě si přála, aby nikdy nešla do muzea, aby nikdy nejela do Londýna…

Susan se vrátila ještě před obědem. „Našla jsi zastávku devadesát trojky?“ zeptala se. „Doktor Forsyth měl stejnou cestu, a tak mě vzal domů.“

„Napadlo mě, že tě sveze. Je asi moc laskavý. Znáte se dlouho?“

„Doktor Forsyth?“ vložila se babička a podezřívavě si prohlížela Philly. „Kdo to vlastně je?“

„Po pravdě řečeno – ani ho pořádně neznám. Jen jsme se párkrát náhodně setkali.“ Na okamžik se odmlčela. „Je zasnoubený s ohromně elegantní ženou. Tys ji, Susan, viděla. Říkalas, že vypadala rozhněvaně.“

„To si piš! Co je vlastně zač?“

„Dohromady o ní nic nevím. Prohodily jsme spolu jen pár slov.“

„Jste každá z úplně jiného těsta,“ podotkla Susan, ale dál to nerozváděla.

Když Philly večer usínala, přemítala, jestli se za ní doktor Forsyth zastaví, když zná její adresu.

Taková hloupost! okřikla se v duchu. Vždyť se chovám jako pošetilé trdlo…

Jolly zůstal stát jako zkoprnělý. „Vy jste snad vyhrál v loterii,“ vyhrkl při pohledu na doktora Forsytha, z kterého doslova sálalo štěstí.

James odložil aktovku a vzal si došlou poštu. „Žádná loterie, Jolly. Jenom mám pocit, že se vznáším,“ odvětil a svižným krokem odkráčel do pracovny.

Sluha jen udiveně kroutil hlavou. „Co se to děje?“ zabručel nechápavě. „Tohle určitě nespískala slečna Westová. Za tím vězí někdo jiný…“

Neodbytné vyzvánění telefonu vytrhlo doktora Forsytha z příjemného snění. Natáhl se po sluchátku a představil se. Na druhém konci se ozval Sybilin hlas…

Krátce předtím jí volala přítelkyně a s jistou dávkou zlomyslnosti se jí svěřila, že viděla Jamese s tím směšným ženským stvořením, které potkaly v muzeu. A nejenom to – prý tu holku naložil do auta a někam spolu odjeli. „Připadá mi, že se docela dobře znají…“

„Máš pravdu, párkrát jsme ji s Jamesem potkali,“ sladce odvětila Sybil. „Je nám jí trochu líto. Žije v příšerném zapadákově – chudák ženská…“

„Když jste se potkaly v muzeu, nepřipadalo mi, že by ti jí bylo líto,“ namítla Sybilina přítelkyně a hlasitě se zasmála. „Dávej si na Jamese pozor. Víš, co se říká – důvěřuj, ale prověřuj!“

Sybil se taky zasmála, ale pochybnosti v ní zůstaly.

Možná jsem si Jamesem až příliš jistá, uvažovala. Možná jsem mu nechala příliš mnoho volnosti. Měla bych se mu víc věnovat a občas s ním zajet na tu nudnou chalupu. Tahle vesnická holka může být docela nebezpečná…

Sybil byla natolik prozíravá, aby pochopila, že James není ten typ muže, kterému by stačila oslňující kráska, s níž by čas od času zašel na večeři. Možná to ta holka vycítila, přemítala podrážděně. „Naivní prosťačka!“ zasykla zlostně.

Vyťukala Jamesovo číslo a sladce zašveholila do sluchátka: „Zlatíčko, neruším tě? Chci ti jen říct, že jsem strašně ráda, žes Philly odvezl domů. Byla jsem z toho nečekaného setkání tak překvapená, že jsem se jí zapomněla zeptat, kde bydlí. Napadlo mě, že bych ji pozvala na oběd, co říkáš? Myslím, že se moc často do společnosti nedostane. Nepamatuješ si její adresu?“

„Bydlí někde ve Fulhamu. Nevzpomínám si na jméno ulice. Stejně se v Londýně dlouho nezdrží.“

Sybil věděla, že udělala dobrý tah. Jamesův hlas byl naprosto klidný, ale to ještě neznamená, že mu je Philly docela lhostejná…

„To je škoda,“ povzdechla si posmutněle. „Doufám, že se jí v Londýně líbí. Nebudu tě dlouho zdržovat, zlato. Uvidíme se na slavnostní recepci u Mastertonů. Hlavně se moc nepřepínej.“

Sybil zavěsila a horečně uvažovala co dál. Hlavně si musím dávat pozor, aby nepokukoval nesprávným směrem…

Nepochybovala o tom, že si ho dokáže obtočit kolem prstu. Kromě oslnivého vzhledu oplývala i bystrou inteligencí, kterou ale zbytečně rozmělňovala v bezduchých hovorech. Dokázala být úskočná a neměla žádné skrupule. Pro dosažení svého cíle neváhala použít třeba i rafinované lsti…

James musí na Philly zapomenout, přemítala. Jak to ale navléct? Zdá se, že Philly s nikým nechodí… Co kdyby se našel nějaký nápadník? Až James zjistí, že je Philly zadaná, určitě vycouvá…

Kde ale vzít nějakého Casanovu?

Co třeba můj povedený bratránek? napadlo ji náhle.

Gregory byl typem zhýčkaného mladíka, který žil na plný plyn a rozhazoval peníze vrchovatými hrstmi. Zrovna před týdnem jí volal z Norfolku a stěžoval si, že se k smrti nudí, protože se zotavuje z úrazu, který se mu přihodil při lyžování.

Skvělý nápad, pochvalovala si Sybil. Gregory má o rozptýlení postaráno…

Nemámila čas a hned druhý den se za ním rozjela.

Přestože ji strýc s tetou příliš v lásce neměli, vřele ji přivítali, jako by doufali, že pomůže Gregorymu zahnat nudu. Okamžitě navrhla, že se s ním půjde projít po zahradě. Gregory vypadal rozmrzele a ztěžka napadal na poraněnou nohu.

„Bude to takový nevinný žert,“ ujišťovala ho. „Nikomu to neublíží.“ Ne že by jí zrovna tohle vadilo.

„James na mě tlačí, abych si ho vzala,“ vysvětlovala, „ale já se zatím nechci vázat. Na spoustu věcí máme rozdílný pohled. Potřebuju trochu času, abych ho zpracovala. Pochop, že nechci, aby mi zatím pokukoval po jiných ženských. S touhle holkou bude snadné pořízení. Celý život strávila na vesnici. Stará se o slepice a učí v nedělní škole – hotová samaritánka. Uvidí, jak pokulháváš, a máš vyhráno.“

„Jak se vlastně jmenuje?“

„Philomena – hrozné jméno! Všichni jí říkají Philly. Není na ní nic zajímavého. Kdybys viděl ty příšerné hadry, co si na sebe obléká…“

„A ty máš strach, že se do ní James zamiloval?“

„Nesmysl. Prostě mně vadí, že se mi plete do cesty. Slib mi, Gregory, že mi pomůžeš,“ zaprosila. „Uvidíš, že to bude docela příjemné rozptýlení.“

„A co nabízíš?“

„Jak jsem řekla – trochu pobavení a k tomu pozvání na jachtu pana Strangewaye – sejde se tam prestižní společnost. Každý se tam nedostane…“

Zkoumavě na něj pohlédla. Byl docela pohledný a rozhodně neměl zábrany přistoupit na podobnou hru. Ideální nástroj pro její plány…

„Dobrá,“ souhlasil Gregory.

Doktor Forsyth se chystal na služební cestu do Birminghamu a večer před odjezdem zašel se Sybil na večeři.

Sybil mu připadala jako vyměněná. Vůbec ji nepoznával – hýřila optimismem a s nezvyklou trpělivostí naslouchala, když jí vykládal o své práci.

Napadlo ho, že by mohl využít vzácné chvíle a pohovořit si s ní o tom, jak si představuje společnou budoucnost. Kdo ví, co z toho vzejde… Třeba se shodnou, že k sobě nechovají příliš hluboké city a není důvod prodlužovat vzájemný vztah, který beztak zakrněl a nic smysluplného nepřináší.

Sybil ale předvídavě odrážela všechny jeho pokusy stočit hovor podobným směrem. Doktoru Forsythovi konečně došla trpělivost. Významně si odkašlal a řekl: „Sybil, rád bych si s tebou promluvil na vážné téma.“

Sybil ale předstírala, že ho přeslechla. Místo odpovědi radostně zamávala přátelům u sousedního stolu a vyzvala je, aby si přisedli.

Nezbývalo než rozhovor odložit. Pravidla slušného chování Jamesovi velela, aby se srdečně přivítal se Sybilinými přáteli.

Druhý den přijela Sybil s Gregorym na návštěvu do Netherby. Už dříve se domluvila s Coraliinými rodiči, že se u nich Gregory pár dní zdrží, aby se trochu zotavil po svém úrazu.

Sama se ještě večer vrátila do Londýna. Do Jamesova návratu z Birminghamu nic víc dělat nemohla. Její plán teď závisel jen a jen na Gregoryho schopnostech.

Gregorymu nedělalo potíže získal si své hostitele. Zvlášť Coraliina matka z něj byla dočista okouzlená. Třetí den svého pobytu jí oznámil, že si udělá celodenní výlet. „Alespoň si ode mě trochu odpočinete,“ zdůvodnil své rozhodnutí.

Když hostitelka namítla, že má zraněnou nohu a měl by se šetřit, ujistil ji, že jízda autem mu nečinní žádné potíže.

Vyrazil hned po snídani s tím, že nejspíš pojede podél pobřeží na jih a vrátí se až pozdě odpoledne. Místo toho zamířil do Nether Ditchlingu.

V hlavě neměl žádný konkrétní plán. Zvolna vjel do vesnice a zastavil před obchůdkem paní Salterové. Vstoupil dovnitř a velmi zdvořile pozdravil. Dal si záležet, aby si stará paní povšimla jeho pokulhávání. Věděl, že to vzbuzuje soucitné sympatie. Pomalu došel k pultu a koupil si místní noviny.

„Jste tu prvně, viďte?“ zeptala se paní Salterová. „Projíždíte kolem?“

„Tak trochu. Uvažuji, že bych koupil nějaký domek. Prý je tu pár usedlostí na prodej.“

Gregory sice vystřelil naslepo, ale trefil se do černého.

„To máte pravdu,“ souhlasila paní Salterová, celá šťastná, že si může s někým popovídat. „Hned na konci vesnice je jedna stará chalupa. Vypadá docela hezky a útulně. Jestli ale máte děti, je trochu mrňavá.“

Gregory se usmál. „Nemám, ale stejně bych si představoval něco většího.“

„Víte co? Jeďte směrem na Wisbury. Cestou uvidíte usedlost Old Thatch. Nebo můžete jet asi kilometr za vesnici, kde odbočíte k bývalému statku jménem Old Manor. Je to překrásné místo s ohromnou zahradou.“

„To vypadá nadějně. Koho se můžu zeptat na podrobnosti?“

„Obraťte se na pana Selbyho, našeho faráře. Klíče od statku má on. Dá vám spojení na realitní kancelář.“

Ani nečekal, že bude mít takové štěstí. „Díky za radu. Jsem vaším dlužníkem. Kudy se dostanu na faru?“

Paní Salterová se rozzářila. „Vidíte kostel? Fara je to cihlové stavení hned za ním. Farář vám statek ochotně ukáže. Je to moc milý pán.“

Gregory se sebejistě usmál. Připadalo mu, že vítězství má na dosah ruky.

PÁTÁ KAPITOLA

Dveře fary byly otevřené. Gregory zatáhl za starý zvonec. Ozvaly se vzdálené hlasy a spěchající kroky. Dívka, která ho přišla uvítat, musela být Philly – Sybilin popis byl docela výstižný. I když musel uznat, že Philly v sobě přece jen jisté kouzlo má. Zvlášť když se usměje…

„Dobrý den,“ pozdravila ho vlídně.

Gregory se zastyděl za své úmysly. Pak si ale připomněl, že je v sázce pozvání na jachtu pana Strangewaye…

„Dobrý den,“ zdvořile se usmál. „Omlouvám se, že vás obtěžuji, ale paní Salterová mě posílá za panem farářem…“

„Pojďte dál,“ vyzvala ho a odvedla ho do salonku pro hosty. „Posaďte se. Otec hned přijde.“

Gregory usedl do křesla, ale jakmile Philly odešla, vstal a zvědavě přecházel po místnosti. Nábytek vypadal solidně – žádná levná záležitost, přestože křesla a pohovka byly dost sešlé. Přistoupil k širokým oknům a vyhlédl ven. Právě v tom okamžiku vešel farář.

Gregory se na něj přívětivě usmál. „Dobrý den, pane. Doufám, že vás neruším. Posílá mě za vámi paní Salterová. Ohlížím se po nějaké usedlosti ke koupi a vy prý máte klíče od statku Old Manor. Nevadilo by vám, kdybychom se tam zajeli podívat? Kdy byste měl čas?“

Pana Selbyho zaujalo Gregoryho slušné vystupování, ale přesto mu mladík nebyl příliš sympatický. Nedokázal by ale říct proč…

„Co třeba hned? Mám teď chvíli volno a není to daleko odsud. Máte auto?“

„Mám.“ Gregory mu podal ruku. „Jmenuji se Gregory Finch a bydlím u přátel v Netherby. Zůstanu tam asi týden.“

Farář se představil a pak řekl: „Vydržte chvilku, dojdu pro klíče a pak vyrazíme. Statek už je nějakou dobu prázdný. Je to nádherné místo, ale bude potřebovat trochu opravit.“

Za okamžik se vrátil s klíči. Ještě ani nestačili dojít k autu, když za nimi Philly zavolala: „Tati, volali Amstrongovi. Starému pánovi se přitížilo, a tak tě žádají, abys dorazil co nejdřív…“

„Hned tam budu,“ odpověděl a pak se obrátil na Gregoryho. „Omlouvám se, pane Finchi, ale jeden z mých věrných farníků je těžce nemocný. Musíme si domluvit jiný den.“

Philly si povšimla klíčů v otcově ruce. „Klidně tam s panem Finchem zajedu,“ nabídla se. „Když se mu ten statek bude líbit, může se u nás zastavit a probrat s tebou podrobnosti…“

„Dobře, zlato. Jen potom nezapomeň pořádně zamknout. Vrátím se asi za hodinu. Pan Finch tu na mě může počkat,“ prohlásil farář a pospíchal pryč.

„Omluvíte mě na chvilku?“ obrátila se na Gregoryho Philly. „Řeknu mámě, že vás jdu doprovodit.“

Paní Selbyová je sledovala z okna přijímacího salonku. Docela pohledný mladík, pomyslela si a pohledem sklouzla ke Gregoryho sportovnímu autu. Když vešla Philly, starostlivě ji upozornila: „Vypadá sympaticky, ale dej pozor, ať nejede moc rychle.“

Když si Gregory všiml, že ho Phillyina matka pozoruje, schválně přeháněl své pokulhávání. Dávno už vypozoroval, že starší ženy mají soucit s postiženými.

Cestou k usedlosti si dal záležet, aby se choval s nevtíravou zdvořilostí. Jakmile dorazili na místo, pečlivě si statek prohlédl. Pak se Philly zdvořile vyptával na detaily. Probíral s ní polohu zahrady, zajímal se o sousedy a taky

0 život v Nether Ditchlingu.

„Nádherné místo,“ prohlásil. „Rád bych se tu ještě jednou zastavil. Kdy to bude nejlepší?“

„Nejspíš v sobotu odpoledne. Anebo v pondělí – to má táta volno. Musíte ale počítat, že ho můžou narychlo někam zavolat…“

„Co kdybychom se tedy předběžně domluvili na pondělí kolem jedenácté? Jestli bude váš otec zaneprázdněný, klidně počkám. Alespoň se porozhlédnu po vesnici. I když toho zatím moc nenachodím…“ Zkoumavě na ni pohlédl.

„Nemějte strach. Můžete počkat u nás,“ ujistila ho Philly. „Nesmíte se příliš přetěžovat.“

Když se vrátili na faru, Phillyin otec ještě nebyl doma. Paní Selbyová nabídla Gregorymu kávu. Ten ji však s díky odmítl a zdvořile se rozloučil. Nechtěl všechno zbytečně uspěchat. Napřed se hodlal poradit se Sybil.

Gregory zastavil na odstavném parkovišti a vyťukal Sybilino číslo. Ani nepočítal, že by ji mohl zastihnout doma.

Měl ale štěstí.

Sybil hořela nedočkavostí. Když se jí pochlubil se svými úspěchy, nadšeně vyhrkla: „Gregory, jsi hotový poklad! Teď musím přimět Jamese, abychom zajeli do Nether Ditchlingu… Ty tam na nás počkáš… Dám ti vědět, jak se vyvíjí situace. Co říkáš na Philly?“

„Nechápu, co proti ní máš.“ Když si netrpělivě povzdechla, rychle dodal: „Dobrá, dobrá. Neměj strach – nechci vycouvat. Alespoň budu mít nějaké rozptýlení v tomhle nudném zapadákově. Myslím, že ji hravě sbalím. Už jsem si naklonil její rodiče.“

„Věděla jsem, že se na tebe můžu spolehnout,“ pochválila ho. „Včera jsem potkala Davida Smalea,“ poznamenala protřele. „Strangewayovi ho pozvali na jachtu. Doslechl se, že bys tam měl být taky.“

Gregory se usmál. „Skvělá zpráva. Dej mi vědět, kdy se tu s Jamesem zastavíš.“

Zdálo se, že štěstí hraje Sybil do karet. Stačilo nedbale nadhodit, že by ráda zajela za Coralií do Netherby, a James se sám nabídl, že ji tam v sobotu odveze.

Navrhl, aby vyrazili před polednem a cestou se zastavili na oběd. Plánoval, že si spolu pohovoří o svém vztahu. Sybil se nejspíš přizná, že netouží ani po dětech, ani po klidném rodinném životě. Shodnou se, že to dál nemá smysl a v klidu se rozejdou – bez hádek a vypjatých emocí…

Když později Jollymu sděloval, že v sobotu odjíždí se slečnou Westovou do Netherby, vypadal tak rozjařeně, že Jollymu zatrnulo – zdálo se, že svatba pana Forsytha s vrtošivou Sybil je na spadnutí.

Chudák starý sluha nemohl tušit, že se James těší, až se cestou do Netherby zastaví za Philly…

Gregory si mnul ruce – všechno dokonale klapalo. Před chvílí se od Sybil dozvěděl, že v sobotu kolem druhé hodiny bude s Jamesem projíždět Nether Ditchlingem. Nebylo pak těžké domluvit se s farářem, že by si v sobotu znovu prohlédl statek Old Manor. Mohly sice nastat nečekané komplikace, ale to nevypadalo příliš pravděpodobně. Kromě toho mohl Sybil zavolat mobilním telefonem a případně změnit plán.

Gregory byl znamenitým hercem, a dával si pozor, aby nevypadl z role vzorného hosta. „Okouzlující mladík,“ povzdechla si hostitelka, když v sobotu po obědě odjížděl do Nether Ditchlingu. „Tak hloubavý, a přitom velmi vtipný. Bude se mi stýskat, až od nás odjede.“

Její manžel o něm tak lichotivé mínění neměl. Raději si ale nechal svůj názor pro sebe, a jen cosi neurčitě zabručel, což si jeho žena vykládala jako souhlasné přitakání.

Jakmile se Jamesův bentley objevil v zatáčce, Gregory stočil volant svého sportovního vozu a zastavil na parkovišti před farou.

Všechno se vyvíjí tím nejlepším směrem, pomyslel si spokojeně. Teď je na řadě sestřenka…

Sybil zahlédla Gregoryho sportovní vůz a naléhavě položila Jamesovi ruku na rameno. „Zastav, Jamesi, zastav! Tamhle před farou je můj bratranec. Už jsem ti říkala, že je na návštěvě v Netherby, pamatuješ? Musím se s ním pozdravit.“

Nadšeně se vítali, jako by se neviděli celé roky. Sybil bratrance představila a pak se ho nenucené zeptala: „Co tu vlastně děláš, Gregory?“

„Čekám na Philly. Chceme jet na nákupy do Bathu,“ vysvětloval sebejistě. „Philly mi říkala, že se znáte,“ obrátil se na Jamese. „Je opravdu senzační. Potkali jsme se v Netherby a hned od začátku si bezvadně rozumíme,“ lhal s udivující lehkostí. „Moc se omlouvám, ale skočím se podívat, jestli už je nachystaná.“ Spiklenecky mrkl na Sybil a nedočkavě pospíchal k faře. Kdyby se v tu chvíli objevil ve dveřích pan Selby nebo jeho žena, Gregoryho působivé představení by okamžitě skončilo… Měl ale štěstí.

Přede dveřmi se zastavil a ještě jim ležérně zamával na rozloučenou. S úsměvem pak pozoroval, jak se bílý bentley vzdaluje z dohledu.

Gregory si nedokázal představit nudnější odpoledne. Více než hodinu procházel s panem Selbym po statku a obhlížel stav kanalizace, zkoumal zdivo a kontroloval střechu, která vyžadovala opravu. Zrovna končili s prohlídkou, když mu zazvonil mobilní telefon.

Byla to Sybil. Volala z Netherby.

„Opravdu se stavíš v Londýně?“ Mluvil hlasitě, aby to farář slyšel. „Dneska večer? Vydrž chvilku, hned ti zavolám.“

Omluvně pohlédl na faráře. „Jeden můj dobrý přítel přijíždí na pár dní do Londýna. Neviděli jsme se dlouho, a tak se ptá, jestli spolu zajdeme na večeři.“

„Nevadí – statek jste si prohlédl, a tak se můžeme vrátit na faru. Vypijeme si čaj a vy pak můžete jet do Londýna. Napřed ale zavolejte do Netherby, aby si nedělali starosti…“

Gregory stěží potlačil úsměv. Všechno jde jako na drátkách… „Máte pravdu. Hned jim brnknu.“

„Já to tady zatím pozamykám,“ řekl farář a odkráčel pryč.

Gregory vyťukal číslo a hlasitě spustil: „Tady je Gregory. Nebudete se zlobit, když nepřijedu na večeři? Dnes večer odjíždím do Londýna…“ Když už ho farář nemohl slyšet, tiše pokračoval: „Sybil, právě se vracíme na faru. Zdržím se tam na čaj. Co kdybyste přijeli na návštěvu? Farářovi řekneš, že zrovna projíždíte kolem, a tak jste se zastavili… Jamese určitě přemluvíš a zbytek nech na mně.“

Zaslechl, jak se potměšile zasmála. „Udělám, co bude v mých silách…“

Uměla být okouzlující, a tak celkem hravě přiměla Jamese, aby se vydali na zpáteční cestu do Londýna. Když už seděli v autě, omluvně se zeptala: „Opravdu ti to nevadí, zlatíčko? Víš dobře, že bez Londýna dlouho nevydržím. Co kdybychom se cestou stavili na kávu? A co podnikneme večer?“

„Na kávu se klidně stavíme, ale večer bohužel nemůžu…“

„A nezajedeme zítra do Henley?“ Když nic neodpověděl, zklamaně mu vyčetla: „Nechce se ti, poznám to na tobě. Nikdy mi nevyhovíš, a přitom po mně chceš, abych se s tebou vláčela na chalupu do Berkshire a tam se k smrti nudila.“

„Sybil, měli bychom si promluvit…“ podotkl tiše.

Zrovna se blížili k faře. „Jsem příšerně unavená – zastav, prosím. Zajdeme za panem Selbym a jeho ženou. Jsou nesmírně pohostinní. Hrnek kávy mě určitě postaví na nohy.“

„Někde se stavíme cestou. Co když jdeme nevhod?“

Sybil ukázala na Gregoryho zaparkované auto. „Určitě ne. Podívej, bratranec je tu taky.“

Doktor Forsyth neměl sílu odporovat a zastavil. Sybil vystoupila z auta a zamířila ke dveřím. Nemusela zvonit, protože paní Selbyová zaslechla přijíždějící auto a okamžitě pospíchala uvítat nečekané hosty.

„To je ale milé překvapení! Přicházíte akorát na čaj. Je tu i váš bratranec,“ obrátila se na Sybil. Pak se ještě usmála na doktora, který se držel stranou. „Jen se nestyďte a pojďte dál. Dcery už se mě vyptávaly, kdy zase přijedete.“

„Omlouvám se, že vyrušujeme.“

„Ale vůbec ne. Jste vřele vítáni.“

Sybil se nenechala přemlouvat a vešla do salonku pro hosty, kde jí pan Selby zdvořile nabídl čaj a koláč. Gregory využil zmatku a přisedl si k Philly. Nadšeně se zapojil do hovoru a zároveň se neustále obracel na Philly, jako by jeho slova byla určena především jí.

Philly se jeho veselým historkám zdvořile smála a tichým hlasem odpovídala na jeho všetečné otázky. Jamesovi její chování nemohlo uniknout. Vůbec se nedokázal soustředit na vyprávění pana Selbyho a zachmuřeně pozoroval dvojici naproti sobě. Měl sto chutí vrazit Gregorymu pár facek.

Paní Selbyová, která si vůbec ničeho nevšimla, bezelstně požádala Philly: „Mohla bys, prosím tě, uvařit ještě jednu konvičku čaje?“ Po chvíli se obrátila na doktora: „Pane Jamesi… Můžu vám tak říkat, viďte? Pane Jamesi, zapomněla jsem říct Philly, aby přinesla další koláčky. Nezašel byste za ní?“

Philly seděla na kuchyňském stole a zamyšleně pohupovala nohama. Nepřítomně hleděla na konvici na plotně a čekala, až se začne vařit voda. Měla sice radost, že se tu James zastavil, ale zároveň žárlila na Sybil. Neuniklo jí, jak neustále pokukuje po Jamesovi a nešetří při tom sebejistými úsměvy…

Dneska jí to ohromně sluší, uvažovala rozmrzele. Není divu, že mu popletla hlavu…

James vešel do kuchyně a postavil se přímo před ni. „Matka vám vzkazuje, že máte přinést další koláče… Jak jste se dnes vlastně měla?“

V jeho blízkosti si připadala tak lehce, tak bezstarostně… Všechno se v ní dmulo, celé její nitro překypovalo opojným nadšením. „Ani nevíte, jak jsem šťastná…“ Jeho zamračený pohled ji zarazil. Najednou neměla odvahu svěřovat se mu se svými pocity.

„To věřím,“ poznamenal s podrážděnou ironií, která se jí nemile dotkla.

Rozhostilo se tíživé ticho. Naštěstí se zrovna začala vařit voda. Philly zalila čaj a mlčky vstrčila Jamesovi do ruky talíř s koláči. Pak se oba vrátili do salonku pro hosty.

Sybil si je přeměřila pronikavým pohledem. Neuniklo jí, jak je James zaražený. Beze spěchu dopila čaj a pak si významně odkašlala. „Bohužel už musíme vyrazit,“ omluvila se s uctivou zdvořilostí. James se pomalu zvedl a krátce se rozloučil.

Když odešli, paní Selbyová zamyšleně poznamenala: „Dneska to Sybil strašlivě slušelo.“ Všichni souhlasili, jen Philly rozpačitě mlčela.

„Opravdu milá rodina,“ podotkla Sybil, když už byli v autě. „Mají moc pěkné dcery. Jenom Philly je taková nevýrazná… Jinak je docela příjemná. Takové překvapení! Ona a Gregory! Mám pocit, že bratránek už docela zapadl do rodiny… To je dost, že si našel ženskou. Je na čase, aby se usadil.“

„Neděláš ukvapené závěry?“ s předstíraným nezájmem namítl James. Sybil ale neuniklo napětí v jeho tváři.

„Sice ještě není ruka v rukávě, ale musíš uznat, že Philly doslova zářila štěstím.“

„Jak dlouho zůstane Gregory v Netherby? Říkal, že dnes večer odjíždí do Londýna…“

„Jeden známý ho pozval na večeři. Pak se zase vrací.“

„Čím se vlastně živí?“

„Nevím přesně. Dělá někde v Londýně. Teď se ale léčí po úrazu nohy. Nejspíš má něco naspořeno. Jeho táta vlastní nemovitosti v Norfolku.“

Doktor Forsyth zavezl Sybil domů a celý zachmuřený se vracel do svého bytu.

Jolly okamžitě vycítil, že jeho pán nemá zrovna nejlepší náladu, a raději se skryl v kuchyni. „Radši ho nechám chvíli o samotě a pak mu přinesu dobrou večeři,“ zabručel si pro sebe.

James nebyl jen rozladěný, ale takřka nepříčetně rozčilený. Stačilo, když si připomněl, jak se Gregory úlisně usmíval na Philly, a všechno v něm doslova kypělo.

Kdyby to byl slušný chlap, dokázal bych se s tím smířit, ujišťoval se. Ale takhle ne! Takový floutek! Přece není možné, aby se do něj Philly zamilovala…

S hlavou plnou znepokojivých myšlenek zašel za Jollym. „Zítra pojedu na chalupu. Vrátím se až navečer, a tak máš celý den volno.“

„Nachystal jsem Georgeovi nějaké kosti. Jsou v lednici.“

Večer James zavolal paní Willettové. Hospodyně neskrývala radost, že ho zase uvidí. „K obědu nachystám hovězí pečeni a upeču domácí koláčky,“ slibovala. „Dáme si čaj a v klidu si popovídáme.“ Dobře věděla, že James je velmi zdrženlivý a nerad o sobě hovoří. Má sice mnoho přátel, ale jen málokdo mohl nahlédnout do jeho soukromého života. Proto s ním raději hovořila o jeho práci a trpělivě vyčkávala, až sám stočí řeč k osobnějším tématům.

Na první pohled poznala, že není ve své kůži. Nedokázala odhadnout, co ho trápí, ale doufala, že se jí svěří.

Když se po obědě usadili na zahradě, James se konečně přiznal: „Potřeboval bych vaši radu…“

„O co jde?“ opatrně se zeptala paní Willettová.

Dopodrobna jí všechno vylíčil a pak ještě dodal: „Přiznám se, že jsem do ní zamilovaný, ale jestli si vybrala Gregoryho, nechci jí bránit. Ať už ho ale miluje nebo ne, stejně si Sybil nevezmu. Prostě se k sobě nehodíme. Sybil je atraktivní žena a dokáže být nesmírně okouzlující, ale nic hlubšího v sobě nemá…“ Na okamžik se odmlčel. „Strašně mi záleží, aby byla Philly šťastná. Mám podezření, že s ní Gregory nehraje poctivou hru.“

„Zkuste ho trochu oťukat,“ bez rozpaků navrhla paní Willettová. „Zjistěte, kde vlastně bydlí, a jeďte se tam podívat. Co kdybyste si promluvil s jeho otcem? Zkuste vypátrat, kde pracuje. Zjistěte, v jaké společnosti se pohybuje… Určitě máte spoustu přátel, kteří vám ochotně pomůžou. Jestli je to čestný člověk, můžete si říct, že Philly má štěstí. Když se ukáže, že je to pochybná existence, můžete ji varovat…“

„Přesně to jsem chtěl udělat… Jenom jsem potřeboval slyšet, že se nechovám jako žárlivý trouba.“

„To není tak časté zranění,“ povzdechl si Jamesův kolega nad rentgenovým snímkem. „Zrovna nedávno jsem tu měl jeden podobný případ. Byl to takový nevycválaný mladík – dorážel na sestry, popíjel na pokoji – však to znáte. Tvrdil, že pracuje jako manažer v Londýně, ale nejspíš si to vymyslel, protože nezaplatil ani účty za léčbu. Nakonec to za něj zatáhl jeho tatík s tím, že synek je ještě mladý a musí se vybouřit.“

Doktor zbystřil. „Možná jsem o něm slyšel… Nejmenoval se náhodou Finch?“

„Tak nějak… Vzpomínám si, že jeho otec má nemovitosti v Norfolku. Posílal jsem mu tam účty.“

„Máte pravdu… Teď mi vypadlo jméno toho místa. Bude to někde u pobřeží, viďte?“ zkusil odhadnout.

„Přesně tak. Je to nedaleko Great Yarmouthu. Zapadlá vesnička jménem Limberthorpe – jen pár chalup a kostel,“ vysvětlil stručně a pak chvatně pohlédl na hodinky. „Už musím pádit,“ omluvil se. „Dejte mi vědět, jak se ta fraktura hojí…“

Doktor Forsyth nepochyboval, že se jedná o Gregoryho. Zdá se, že se Philly zamilovala do pochybného člověka, který ji jednou strašlivě zklame… Nechtěl ale Gregoryho dopředu odsuzovat, a proto si potřeboval všechno ověřit. Rozhodl se, že zajede do Limberthorpe a tam se na něj přeptá. Na malé vesnici si lidé vidí do talíře…

Druhý den byla sobota, a tak hned časně ráno vyrazil. Do Limberthorpe se dostal až po poledni, kdy se chlapi začali scházet v místní hospůdce. Když vešel dovnitř, všichni podezřívavě zmlkli. James si objednal pivo a usadil se ke stolu. Držel se stranou a nepokoušel se navázat rozhovor.

Konečně ho jeden z místních oslovil: „Jste tu prvně, je to tak?“

Krátce přikývl. „Projíždím kolem. Docela se mi tu líbí, a tak jsem si řekl, že se chvíli zdržím.“

„Líbí se tu akorát těm, kdo tu nemusejí bydlet,“ zabručel muž. Dlouze se odmlčel a pak si významně odkašlal.

Doktor pochopil, že by měl objednat rundu. Když tak učinil, s předstíranou lhostejností se zeptal: „Co tím myslíte?“

„Všiml jste si toho ohromného statku? Je na prodej -sakumprásk… Majitel se chce na stáří odstěhovat k dceři a mladého pana Finche život na vesnici netáhne. Potřebuje Londýn – rád si užívá života.“

Doktor objednal další rundu.

„A jak to souvisí s vámi?“

„Chalupy nejsou naše – patří starému panu Finchovi. Doufali jsme, že to tu jednou převezme jeho syn, ale toho naše osudy nezajímají. Až to tady někdo koupí, určitě zvedne nájem a my se budeme muset pakovat.“

„A zkusili jste se domluvit s mladým panem Finchem…?“

„S ním? Měl byste ho znát – je slizký jako úhoř. Neustále se usmívá, ale nehne pro nás ani prstem.“

Tenhle Gregory je pěkně vykutálený ptáček, přemítal James cestou domů a pevně si umínil, že zabrání jeho sňatku s Philly za každou cenu…

Následující týden měl James plné ruce práce a domů se vracel až pozdě večer. Proto musel návštěvu Nether Ditchlingu odložit na neurčito.

Sybil byla naštěstí až překvapivě ohleduplná a nedožadovala se, aby s ní chodil do společnosti. O Gregorym se zmínila pouze jednou.

„Je tak šťastný,“ svěřovala se. „Vídá se s Philly skoro každý den. Dokonce se odstěhoval do penzionu kousek od vesnice, aby mohli být co nejvíc spolu.“ Pobaveně se usmála. „Je z ní úplně vedle.“

Po rušném pracovním týdnu následoval ještě rušnější víkend. V pondělí měl ale James volno, a tak se hned ráno rozjel do Nether Ditchlingu.

Dveře na faru byly jako obvykle otevřené a zevnitř se ozývalo hučení vysavače. James zazvonil a za okamžik se objevila paní Selbyová. „Pane Jamesi! Jen pojďte dál. Jdete za manželem? Je ve své pracovně.“

„Chtěl bych si promluvit s Philly.“

Paní Selbyová zpozorněla.

„Věší prádlo na zahradě. Jděte za ní a já zatím postavím vodu na kafe.“

Philly se natahovala k napjaté šňůře, na níž visela dlouhá řada prostěradel. James k ní potichu přistoupil. „Dobrý den, Philly,“ pozdravil nesměle.

Překvapeně se otočila. „Co tady děláte? Je přece pondělí, a vy máte být v práci!“

To není zrovna nejvřelejší uvítání…

„Každý den nepracuju. Občas mám volno.“ Vzal si od ní vzdouvající se prostěradlo a úhledně ho pověsil na šňůru. „Musím s vámi mluvit, Philly.“

Nevzrušeně sebrala z košíku ručník a protřepala ho. „Sybil přijela taky?“

„Ne. Týká se to jenom nás dvou.“ Natáhl se pro ručník a pověsil ho místo ní.

Philly se sklonila pro vyprané prostěradlo, ale James jí ho opět vzal.

„Philly, je to strašně důležité…“

„Nechci nic slyšet,“ zarazila ho. Pak příkře dodala: „Gregory se mi zmiňoval, že vaše svatba se Sybil je na spadnutí. Přeji vám hodně štěstí.“

„A vy mu věříte?“

„Samozřejmě.“ Strašně ráda by tomu nevěřila, ale Gregory to říkal tak přesvědčivě… Celou noc pak zoufale plakala. O doktorovi Forsythovi už nechtěla ani slyšet…

James si ztěžka povzdechl. „A co vy a Gregory? Chcete si ho vzít?“

„Do toho vám nic není,“ odsekla a raději se otočila, aby skryla své rozechvění. „Teď už jděte pryč.“

Mlčky se od ní odvrátil a celý skleslý odcházel. Nemělo smysl jí něco vysvětlovat, když odmítala naslouchat.

„Dáte si kávu?“ nabídla mu paní Selbyová, když se vrátil na faru. Pak si ale povšimla jeho zachmuřené tváře. „Asi si vyčítáte, že jste sem jezdil, viďte?“

Váhavě se usmál. „Jestli mě pozvete, moc rád zase přijedu. Řekněte, paní Selbyová, opravdu si Philly chce vzít Gregoryho?“

„Cože? Jak vás to, proboha, napadlo? Vždyť se mu vyhýbá, jak jen může. O svatbě nemůže být ani řeč… Musím se vám ale přiznat, že Gregory nás nezvykle často navštěvuje. Někdy mám pocit…“ na okamžik se odmlčela, „…jako by měl nějaké postranní úmysly.“

Doktor krátce přikývl. Jestli ale Philly Gregoryho nemiluje, proč se chová tak odmítavě? vrtalo mu hlavou. Že by žárlila? Mrzí ji, že si chci vzít Sybil? To je ale obrovský omyl…

Cestou do Londýna znovu a znovu o všem přemítal. Místo aby byl z Phillyina odtažitého chování rozladěný, začínala v něm svítat naděje. Docházelo mu, že to všechno musela spískat Sybil s Gregorym, a proto se rozhodl, že si na ně posvítí.

Už o pár dní později se mu naskytla příležitost. Zaskočil si s kolegou na oběd do centra Londýna, a když se vracel na kliniku, na terase před elegantní kavárnou zahlédl Sybil a Gregoryho.

To je ale náhodička! pomyslel si zamračeně.

Předevčírem mu Sybil volala, že odjíždí za přáteli do Walesu. Taky ho ujistila, že Gregory stále ještě bydlí v hotelu u Nether Ditchlingu. „Mám pocit, že svatba bude co nevidět,“ podotkla celá rozesmátá.

Doktor rázně došel k jejich stolku. „Neruším?“ zeptal se a bez rozpaků si přisedl. „Chystáte další díl vaší komedie?“ vyjel na ně zostra a pak se hrozivě podíval na Gregoryho. „Jestli se ještě někdy ukážeš v Nether Ditchlingu, přísahám, že ti zvalchuju hřbet. A teď přiznej – co má tahle komedie znamenat?“

Gregory pobledl. Nikdy šarvátky nevyhledával a Jamesova mohutná postava naháněla hrůzu. Navíc jeho nesmlouvavý pohled dával tušit, že své výhrůžky míní smrtelně vážně.

„Byl to jen žert… Nechtěl jsem nikomu ublížit… Sybil mě přemluvila,“ vykoktal ze sebe.

„Mlč, Gregory,“ okřikla ho Sybil, ale bratranec ji nevnímal.

„Má strach, že ji pustíte k vodě… Však to znáte – žádná ženská nejásá, když se její krásně nalinkované plány začnou hroutit… Sybil to vymyslela skvěle – já sbalím Philly a vy po ní přestanete pokukovat…“ Hlas se mu vytratil. „Nemyslel jsem to zle…“

„Jamesi, nevěř mu ani slovo,“ vyhrkla Sybil. „Možná jsem se v žertu zmínila, že by to mohl s Philly zkusit, ale k ničemu jsem ho nepřemlouvala.“

Doktor se zvedl. Jeho mohutná postava se k nim hrozivě sklonila. „Je mi z vás zle. Tobě, Gregory, říkám, že jestli mi ještě jednou přijdeš na oči, roztrhnu tě jako hada.“ Pak se otočil ke své snoubence. „S tebou, Sybil, jsem skoncoval. Vsadím se, že si bez větších potíží najdeš někoho vhodnějšího, komu se pověsíš na krk. Pokud jde o naše zasnoubení – postarám se, aby v novinách vyšlo střízlivé oznámení o našem rozchodu. Neměj strach – nebudu to rozmazávat.“

„To nesmíš,“ vydechla Sybil. „Chci si tě vzít…“

„Nestojím o tebe.“ Ledově se na ni usmál a odcházel pryč.

Paní Selbyová seděla na gauči a vychutnávala chvíli volna. Není nic lepšího než dobrá kniha a k tomu chvilka klidu, pomyslela si spokojeně…

Poklidnou atmosféru narušilo cinknutí domovního zvonku. S povzdechem se zvedla a šla ke dveřím.

Na prahu postával doktor Forsyth. „Promiňte, že ruším,“ omlouval se a rozpačitě pohlédl na rozečtenou knihu, kterou držela v ruce. „Přišel jsem za Philly,“ vysvětlil.

Paní Selbyová se shovívavě usmála. „Zrovna šla nachystat květiny do kostela,“ řekla mu a letmo mrkla na nástěnné hodiny. „Každou chvíli se vrátí.“

James krátce přikývl. „Půjdu jí naproti,“ oznámil odhodlaně a rázně vykročil.

Phillyina matka se shovívavým úsměvem sledovala, jak přechází silnici a mizí ve dveřích kostela.

James se potichu usadil do zadní lavice a sledoval, jak Philly upravuje kytici lučních květů v jedné z bočních kaplí.

Když skončila a zálibně pohlédla na své dílo, opatrně ji oslovil: „Philly, můžu tě na chvilku vyrušit?“

Překvapeně se otočila. Jakoby přitahovaná jeho zamilovaným pohledem došla až k němu. James ji chytil za ruku a vedl ji ven z kostela, kolem hřbitůvku, do tiché postranní uličky.

„Chci ti všechno vysvětlit,“ řekl jí tiše. „To ale počká…“ Pomalu se sklonil k jejím rtům a něžně ji políbil.

Ani jí nemusel nic dalšího vysvětlovat…

SKVĚLÝ TAH

Liz Fieldingová

PRVNÍ KAPITOLA

„Marku, co se děje? Proč voláš až teď? Měl jsi přece domluvenou schůzku s geodety. Už se po tobě sháněli…“

„Jane…“ Mark Hilliard se odmlčel, jako by se potřeboval zhluboka nadechnout. „Promiň, že jsem nezavolal dřív… Prosím, vyřiď jim, že se strašně omlouvám. Prožívám takovou menší rodinnou krizi.“

„Krizi?“ starostlivě opakovala Jane. „Shuli je nemocná?“

„Ne, je zdravá jako rybička, ale představ si, že vyhodila další chůvu!“

„Shuli? Vážně? Vždyť jsou jí teprve tři roky! Jak to, proboha, dokázala? Neříkej, že si ji pozvala na kobereček a nesmlouvavě jí oznámila: Drahá paní Collinsová, bohužel jste nesplnila mé očekávání, a tak se s vámi musím rozloučit…“

„Žádná paní Collinsová – tu vypudila už před dvěma týdny…“

„Cože?!“ Z jejího hlasu se vytratil pobavený tón. S paní Collinsovou mluvila osobně a sama ji Markovi doporučila. Byla přesvědčená, že lepší chůva neexistuje.

„Vymluvila se na potíže v rodině. Vím, jak pečlivě jsi ji vybírala, a tak jsem neměl odvahu se ti přiznat. Potom se u nás vystřídalo několik paní, které poslali z agentury na záskok. Shuli měla fůru příležitostí procvičit se v umění, jak se jich co nejrychleji zbavit… Celé dnešní ráno ječela s takovou vytrvalostí, že se ta nebohá ženská radši vytratila. Nechápu, proč to vzdala hned na začátku – měla skvělé posudky. Připadala mi naprosto dokonalá.“

„Možná bys to pochopil, kdybys byl v její kůži.“ Na okamžik se odmlčela. „Příště by ses mohl Shuli zeptat, o co jí vlastně jde. Třeba by pomohlo, kdybys jí našel chůvu, která by s vámi bydlela.“

„To nepřipadá v úvahu.“

Už dříve to spolu probírali, ale Mark byl rozhodně proti tomu, aby sdílel domácnost s cizí ženou.

„Co Shuli? Už se uklidnila?“

„Jsou jí sice tři, ale je stejná jako každá ženská. Ke štěstí jí stačí, když prosadí svou…“ Vtom se zarazil. „Promiň, Jane, ty jsi výjimka…“

„Dík.“ Mrzelo ji, že ji snad ani nepovažuje za ženu.

„Volal jsem do agentury,“ pokračoval Mark, „a slíbili mi, že se pokusí najít záskok. Zatím zkouším sehnat někoho, kdo by Shuli alespoň na chvíli pohlídal.“

„A jak jsi pořídil?“

„Máma odletěla na konferenci a sestra je ve Štrasburku,“ povzdechl si unaveně. „Zatím musím pracovat doma. Doufám, že se to brzy vyřeší. Můžu tě poprosit, jestli bys mi sem nehodila šanony, co leží na mém stole? A taky poštu…“

„To myslíš vážně? Dostanu se k tobě až kolem poledne. Co kdyby sis vzal volno a věnoval se Shuli?“ Věděla, že přesně tohle Shuli schází – tatínek, který si na ni udělá čas, obejme ji, když je jí smutno, nebo jí přečte pohádku před spaním. Není divu, že se jí nelíbí, že táta je pořád v práci a celý den ji nechá s úplně cizí paní. Chůva může mít to nejlepší doporučení, ale mámu stejně nikdy nenahradí… „Svítí sluníčko,“ podotkla, „tak si spolu zajděte do parku.“

„Dneska ne, Jane,“ rázně zavrhl její návrh. „Tenhle týden musím dokončit návrh výstavní síně. Jinak budeme ve skluzu.“

Taky by se nic nestalo… „Jasně, chápu. Hned jsem u tebe.“

Zavolala geodetům a domluvila s nimi jiný termín schůzky. Pak se zhluboka nadechla, jako by si potřebovala dodat kuráž na setkání s Markem Hilliardem. Nejenom Shuli toužila, aby si jí Mark všímal mnohem víc…

Na rozdíl od tříleté Shuli si ale ve svých dvaceti čtyřech letech nemohla dovolit, aby si vztekem a vřískáním vynutila jeho pozornost…

Hrála tedy roli pracovité a ochotné sekretářky, na niž je vždy spolehnutí. Dokonalá kancelářská myška, která schovává lásku k elegantnímu šéfovi za obroučky svých brýlí. Námět jako z vyčpělého románku…

Dobrá, sice žádné brýle nenosí, ale co na tom? Stejně si jí nevšímá…

Zato Jane z něj byla úplně vedle… Už od prvního okamžiku, kdy se přišla ucházet o místo. Tehdy byl čerstvě ovdovělý a zachmuřené stíny v jeho tváři dávaly tušit, jak bolestná je pro něj ztráta milované ženy. Seděl za pracovním stolem, vedle něj v dětské sedačce nemluvně. Nestačila se ani pořádně představit, když zazvonil telefon. Byl to důležitý hovor, Mark potřeboval klid. Vzala tedy plačící dítě a odnesla ho do recepce, kde se ho trpělivě snažila zabavit.

Když pro ni Mark přišel, stručně ji oznámil: „Přijímám vás.“

Dobře si pamatovala, jak jí před očima problesklo červené varovné světlo. Okouzlující šéf a láska na první pohled… Podobné scénáře obvykle končí zklamáním a slzami.

„Vždyť o mně vůbec nic nevíte,“ namítla.

„Jak to? Dokážete rozpoznat, co je třeba udělat, a neváháte přiložit ruku k dílu. To je víc než dost. Kdy můžete nastoupit?“

Nemohla tomu uvěřit. Všechno se v ní zmítalo. Měla sto chutí to místo okamžitě vzít, ale její vnitřní poplašný systém pronikavě troubil na poplach.

Najdeš si něco jiného, říkal jí vnitřní hlas. Bezpečnějšího. Nějaké klidné místo s obtloustlým plešatým šéfem…

Mark ale vypadal tak zoufale… A Shuli se na ni tak roztomile usmívala…

A to byly hlavní důvody, proč už dva a půl roku pracovala jako Markova spolehlivá sekretářka. Přesně tak, jak to od ní vyžadoval – snažila se dělat, co je třeba, aniž by čekala, až ji o to požádá.

I když i tohle pravidlo mělo výjimku a tou byla Shuli.

Usilovně se snažila obrátit Markovu pozornost k jeho roztomilé dcerce, ale jako by mu bylo zatěžko trávit s ní více času. Udělal by pro Shuli první poslední, ale nikdy mu nedošlo, že je to málo. Přitom bylo jasné, že Shuli by potřebovala matku. S tím ale nic provést nemohla…

Zamyšleně sebrala z Markova stolu šanony a nachystala si laptop. Ještě než vyrazila, požádala recepční, aby jí přesměrovala telefonní hovory.

Letmý pohled do zrcátka ji varoval, že jí z úhledného drdolu vyklouzl neposedný pramen vlasů. Sakra! Přitom jí kadeřnice tvrdila, že tenhle účes vydrží i řádění tajfunu.

Naštěstí si Mark stejně ničeho nevšimne. I kdyby nosila minisukni až ke kalhotkám. Jako bych ani nebyla ženská, povzdechla si v duchu. I když někdy se to docela hodí…

„Tati, přečti mi pohádku.“

Mark netrpělivě pohlédl na svou dceru. Oči jí zářily štěstím nad tím, že se jí podařilo vyštvat chůvu a tatínek s ní zůstal doma. „Mám práci, Shuli.“

Položila obrázkovou knihu na pracovní stůl. „Jenom jednu pohádku,“ dožadovala se.

Poznal, že nemá smysl odporovat. „Kdes vzala tu knížku?“

„Od Jane. Mám ráda Jane. Strašně, strašně moc.“

„Dobře, dobře… však vím.“ Nalistoval první stránku. Na ní byl kulatým dětským písmem vykroužen nápis: „Tato kniha patří Jane Carmichaelové.“ Marka napadlo, že Shuli udělala tu scénu s chůvou jenom proto, aby svou oblíbenou Jane viděla. Letmo pohlédl na hodiny. Jak to, že tu ještě není?

Shuli mu vylezla na klín. „Tak čti, tati.“

„Říká se prosím,“ opravil ji bezmyšlenkovitě.

„Prosím čti, tati.“ Líbezně se uculila. Celá Caroline… Mark téměř slyšel její naléhavý hlas: „Prosím, Marku… prosím, pusť mě… jen na pár dní…“

Zvuk přijíždějícího auta ho vytrhl z pochmurných vzpomínek. Shuli okamžitě zapomněla na pohádku a řítila se ke dveřím. Sotva Mark otevřel, vrhla se do Janeiny náruče.

„Neuvažuješ náhodou o změně zaměstnání?“ zeptal se. „Byla bys tou nejlepší chůvou na světě.“

„To mě ani nenapadne.“ Jane odložila šanony a zvedla rozzářenou dívenku. „Kromě toho Shuli nepotřebuje chůvu, ale matku.“ Postavila děvče na zem a vysvlékla si sako. „Promiň, že jdu tak pozdě. Silnice jsou úplně přecpané. Musím si dát kafe. Honem.“

„Obsluž se sama. Už to tu znáš.“

Jane si odložila sako a vešla do kuchyně. „Co ty? Kafe nebo čaj?“ obrátila se na Marka, když nalévala vodu do konvice.

„Radši kafe, dík.“

„A co ty, zlatíčko?“ Sklonila se k Shuli, která jí byla neustále v patách. „Dáš si džus?“

Děvčátko se zachichotalo.

„Radši kafe, dík,“ opičilo se.

„Takže pomerančové kafe nebo jablečné kafe?“ Jane vytáhla z kapsy čokoládovou tyčinku. „Anebo radši tohle?“

„Myslíš, že je to zdravé?“ zabručel Mark.

Jane na něj překvapeně pohlédla. „Ty jí nikdy nekupuješ čokoládu?“

Skoro jako by mu to vyčítala… „Jasně, že ne. Zkazila by si zuby.“ S Caroline četli všechny dostupné knihy o výchově a rodičovství. Chtěli pro své dítě jen to nejlepší. Žádné sladkosti, žádné hranolky a žádné hamburgery… Najednou znejistěl. „Co myslíš ty?“

„Má přece kartáček a pastu? Tak v čem je problém?“

„Dobrá, dobrá… Víš co? Radši se pustíme do práce.“

„Hned jsem u tebe.“

Jane posadila Shuli ke stolu a položila před ni papíry a pastelky. „Já teď půjdu s tatínkem pracovat, a ty bys mi zatím mohla namalovat obrázek. Pověsím si ho v kanceláři na zeď. Platí?“

„Platí.“

„Hodná holčička.“ Když se otočila, zjistila, že ji Mark udiveně pozoruje. Dolila si kávu a potom zběžně probrali došlou poštu. „Už jsem skoro všechno vyřídila,“ oznámila mu.

„Tak jako vždycky. Takže se můžeme pustit do práce?“

Chvilku váhala, jako by sbírala odvahu. Věděla přesně, co mu chce říct. Celou cestu si to pečlivě nacvičovala, až skoro zapomněla odbočit z dálnice.

„Ještě něco.“ Znovu se odmlčela. „Chci ti ukázat tohle.“ S divoce tlukoucím srdcem mu podala otevřené noviny.

„Cože? Seznámení?“ podivil se. „Co to má znamenat?“

Přece není tak zabedněný… „Už jsem pro tebe nachystala koncept inzerátu.“

Vzal si od ní list papíru a četl:

„Vdovec, 34 let, s malou dcerou, by se rád seznámil s příjemnou a laskavou ženou se smyslem pro humor. Pouze VZ.“ Nechápavě vzhlédl. „Co je to VZ?“

„Vážná známost.“

„Cože?“

„Když jsi mě přijímal, ocenil jsi, že rozpoznám, kde hoří a neváhám hasit. Přesně tohle dělám i teď. Jde přece o Shuli. Napsala jsem za tebe inzerát, a když budeš chtít, klidně projdu i odpovědi a dám ti tipy. Stačí kývnout a je to.“

Očima přelétl po novinách. „Poslechni si tohle: Hledám ženu na úrovni, bystrého rozumu. Znak: Vzácné chvíle ve dvou.“ Významně pozvedl obočí. „Vzácné chvíle! Myslí tím, co já?“

„Určitě,“ ujistila ho bez zardění. Dala si pozor, aby vypadala vážně a neusmála se. Věděla, že Mark přesně na tohle čeká. Odbýt celou záležitost pousmáním a pak se vrhnout na důležitější věci – třeba na práci. „Klidně ten text pozměň – jak je libo. Hlavně nezapomeň připojit VZ.“

„Jane, prosím tě… To přece nemyslíš vážně.“

„A proč ne? Shuli během čtvrt roku vystrnadila už čtvrtou chůvu. Nesmíš se na ni zlobit. Dává ti tak jasně najevo, že potřebuje mnohem víc.“

„Víc?“

„Víc, než jí nabízíš. Nechce být v tvých prioritách až na druhém místě. Potřebuje někoho, kdo u ní bude každé ráno, když vstává, každý večer, když usíná.“

„Dělám, co můžu… Mám ale hromadu práce…“ Mark se vyhnul jejímu pohledu. „Jsem zodpovědný za spoustu lidí. Za své společníky ve firmě, za všechny zaměstnance – za tebe taky. Když budu doma, vy všichni přijdete o práci.“

Oba moc dobře věděli, že to není tak docela pravda. Každý je nahraditelný… „Dobrá. Znovu ti tedy opakuju, že Shuli potřebuje matku. To je úkol především pro tebe. Chápu, že jsi strašně zaneprázdněný. Proč si tedy nepodat inzerát? Nebo zkus seznamovací kancelář. Nejsi první ani poslední.“

„Možná máš pravdu.“ Pohodil papír s textem inzerátu na stůl a bezděčně sklouzl pohledem k zarámované fotografii své ženy. „Díky za starostlivost. Ještě si to nechám projít hlavou, ale teď už se pusťme do práce.“

„Už jsou to tři roky, Marku,“ nedala se odbýt. „Caroline by si bezpochyby přála, aby ses neuzavíral do sebe. Určitě by chtěla, aby Shuli vyrůstala jako všechny ostatní děti.“

Bezradně rozhodil rukama. „Kde, prosím tě, najdu ženskou, která by přijala Shuli za vlastní?“

„A proč bys takovou nenašel? Nejsi v podobné situaci sám – spousta lidí se rozvádí.“ Dobře věděla, že Mark se jen vymlouvá. Hlavní problém spočíval v tom, že žádná žena nemohla nahradit báječnou Caroline… dokonalou Caroline… bezchybnou Caroline.

„Možná máš pravdu,“ připustil, když viděl, že ji tak snadno neodradí. „Copak ale najdu ženskou, které by nevadilo, že ji nikdy nedokážu milovat?“

Alespoň si to konečně připustil, pomyslela si Jane. To je první krok…

„Vím, že to myslíš dobře,“ pokračoval, „ale něco takového nemůžu po žádné ženě chtít. Alespoň ne po takové, která by měla být Shuliinou matkou.“

Jane si uvědomovala, jakou vnitřní bolest prožívá. Nejraději by ho konejšivě objala a řekla mu, že to všechno přejde… jen jí musí věřit…

Bez ohledu na své vnitřní pocity, rozhodným tónem prohlásila: „Nesmíš se podceňovat, Marku. Můžeš nabídnout přátelství, okouzlující domov, pohodlný život. Spousta žen by takovou nabídku přijala.“

„Vážně? A jak mám poznat, že jim nejde jen o peníze? Co když se ta příjemná, laskavá žena se smyslem pro humor bude chtít za rok rozvést, aby z toho vytloukla kapitál?“

Okamžitě si povšiml slabiny v jejím návrhu. To ji ale nezaskočilo. Počítala s tím, že se bude snažit vyklouznout.

„To nech na Shuli. Vyprovodí ze dveří každou ženskou, která bude hrát falešnou hru.“

Musel se usmát. „V tom máš určitě pravdu.“ Zamyšleně pokýval hlavou a pak si ji podezřívavě přeměřil. „Promyslelas to do nejmenšího detailu, viď?“

„Samozřejmě. Nenavrhovala bych ti nic, co je ušité horkou jehlou.“

„To vím.“ Pohlédl jí přímo do očí. „Co třeba ty, Jane? Ty bys souhlasila s manželstvím jen na papíře? Řekni po pravdě – ty by sis mě vzala?“

A je to tady! Konečně vystoupil ze své ulity. Na něco podobného už dlouho čekala. Ztěžka polkla. „To myslíš vážně?“ zeptala se s předstíraným klidem. Srdce jí přitom bušilo jako o závod.

„Ano,“ odpověděl. „Prostě mě zajímá, jestli by sis dokázala vzít muže, který by tě nemiloval.“

Odmítavě zavrtěla hlavou až jí z drdolu vyklouzly další prameny vlasů.

„Ne, Marku… Předtím jsi to řekl jinak.“

Nechápavě se zamračil.

Jane skoro ztratila kuráž. Pak se ale odhodlala. „Chceš vědět, jestli bych si tě vzala?“

DRUHÁ KAPITOLA

Rozhostilo se naprosté ticho. Mark se snažil odhadnout, jestli to myslí vážně.

Seděla naproti němu, úplně stejná jako vždycky. Pozorná a s jiskřičkami v očích, které jako by se každou chvíli měly rozzářit do strhujícího úsměvu. Dokonale se ovládala a trpělivě čekala na jeho odpověď.

Vždyť to tak nemyslel. Byla to jen řečnická otázka…

Pravda, Jane to nejspíš pochopila jinak. Je jiná než ostatní ženy – přímočará, nikdy nic nepředstírá, nesnaží se ho provokovat, jak to ženy obvykle dělávají. Ani se neuchyluje k těm únavným ženským zbraním, když chce něco prosadit. Skoro jako by v ní nebyla ani trocha ženskosti. Právě proto se mu s ní tak dobře pracovalo.

Jasně se ho zeptala a očekává jasnou odpověď. Když řekne ne, určitě si to nebude brát osobně. Koneckonců nejde přece o city, ale o praktické řešení problému, který začíná ovlivňovat nejenom jeho soukromý život, ale i kariéru.

„A ty bys byla ochotná se ke mně nastěhovat?“ opáčil.

Když nad tím znovu a znovu uvažoval, nebylo by to až tak špatné řešení. Jane dobře zná – určitě by po něm nechtěla nic víc než přátelství…

„Myslíš, že bych sekla s prací a starala se o Shuli? Něco jako chůva na plný úvazek, čtyřiadvacet hodin denně? Mám sice Shuli strašně moc ráda a chápu, že by to pro tebe bylo nejsnadnější řešení, ale mně to nepřipadá jako závratná kariéra.“ Nečekala, až jí navrhne plat, který by ji přesvědčil o opaku, a rychle dodala: „Zkus ten inzerát.“

Vtom vešla Shuli. „Už to mám, Jane,“ pochlubila se a ukázala jí obrázek – domeček a u něj tři postavičky. „Táta, Jane a já,“ vysvětlila.

Jane skrývala své rozechvění. „Moc se ti to povedlo, zlato,“ pochválila ji. „A co kdybys přimalovala zahradu a ještě nějaké kytičky?“ navrhla jí a odvedla ji zpět ke stolu.

V duchu si říkala, že nejlepší bude, když se Mark zkusí seznámit přes inzerát. Nejspíš mu přijde spousta odpovědí. Stejně ale nakonec všechny ženské vycouvají. Brzy totiž zjistí, že jim není ochotný dát tolik, kolik očekávají.

Když se vrátila, Mark listoval v diáři. Pochopila, že se snaží využít příležitosti, aby stočil řeč jinam. Nevadí, uklidňovala se, stačí, že jsem to téma otevřela. Však se k tomu ještě vrátíme… Trpělivost přináší růže.

„Schůzku s geodety jsem přehodila na zítřek,“ upozornila ho. „Na půl desátou. Vezmi Shuli do práce. Já ji pohlídám.“

Udělal si poznámku v diáři a pak zvedl hlavu. „Co říkáš na příští úterý?“ zeptal se. „Příští úterý?“

„Vadí ti to snad? Svatby přece můžou být i uprostřed týdne. Nebo chceš chystat něco velkolepého?“

„Svatba?“ Cítila, jak bledne. Až dosud měla situaci pevně pod kontrolou. Teď se jí to najednou vymklo z rukou. O svatbě zatím vůbec neuvažovala.

„Před chvílí ses mě ptala, jestli to myslím vážně,“ připomněl jí. „Když si mám vybrat mezi tebou a ženskou na inzerát, tak radši tebe.“ Jako žádost o ruku to sice bylo originální, ale chybělo tomu… snad úplně všechno. „Tys to taky nebrala jako plácnutí do větru, je to tak?“

Chtěla odpovědět, ale hrdlo měla bezmocně stažené. Rozpačitě si odkašlala. „Máš pravdu,“ přiznala se. „Takže nemusíme otálet. V úterý ráno mám volno, co ty?“

Na okamžik si představila pohádkovou svatbu včetně svíček, plné náruče rudých růží a diamantového snubního prstenu… Pak se ten obraz náhle rozplynul. Teď není čas na romantické snění – je třeba se rozhodnout, připomněla si. Mark mě žádá o ruku… Dobrá, není to zrovna jako z pohádky, ale jak dlouho jsem o něčem podobném snila? Proč tedy váhat?

„Dobře, úterý se mi hodí,“ odpověděla klidným hlasem, jako by se domlouvali na termínu pracovní porady. „Mám to všechno zařídit?“ Řekni ne. Řekni, že si to vezmeš na starost…

„Když budeš tak hodná.“

„Mám pozvat nějaké hosty? Asi si přeješ, aby na obřad přišli tvoji příbuzní…“

„Myslíš, že je to nutné?“ Na čele se mu objevily vrásky. „Nechci z toho dělat velkou aféru.“

Copak nechce, aby tam přijela matka a sestra? Nečekala zrovna velkolepou svatbu, ale jisté zvyklosti by se snad mohly dodržet. Taková lhostejnost ji zraňovala. Jen stěží skrývala uraženou pýchu. „Máš pravdu – žádní příbuzní tam být nemusí. Potřebujeme jen dva svědky… Nech to na mně, seženu je,“ nabídla se rychle. Nechtěla, aby měli za svědky dva úplně cizí lidi, jak by si to Mark nejspíš představoval. Takové tajnosti s tím dělat nemusejí…

„Taky bys za sebe měla najít náhradu,“ poznamenal věcně, „budu potřebovat novou sekretářku.“

„Co třeba Patsy?“ navrhla. Nechápavě se zarazil. „To je ta slečna z projektového oddělení, která za mě zaskakovala, když jsem měla dovolenou,“ vysvětlila.

„Ani jsem si jí nevšiml.“

Však se chudák Patsy snažila, aby všechno klapalo jako obvykle. „To znamená, že je tou nejvhodnější kandidátkou. Zítra jí to oznámím.“

„Dobrá…“ Markovo obočí se stáhlo. Zamračeně ji pozoroval, jako by přemítal, jestli ještě na něco nezapomněl. „To je snad všechno. Takže se můžeme vrhnout do práce?“

Nečekal na odpověď. Pouze zmuchlal papír s konceptem inzerátu, který mu Jane vypracovala, a nedbale ho hodil do koše. Pak se natáhl pro šanon.

Nebylo jednoduché soustředit se na práci, protože je Shuli neustále vytrhovala. Kolem sedmé hodiny jí Mark nachystal večeři, a když se vrátil, zeptal se Jane: „Co kdybychom si dali pauzu? Uložím ji do postele a budeme mít pár hodin klid.“

„Mám jiný návrh,“ opáčila. „O Shuli se postarám já a ty zatím dokončíš tu kalkulaci.“

„To bys byla hodná…“ Unaveně si prohrábl své husté vlasy, až mu zůstaly trčet vzhůru. Vzpomněla si, že přesně tohle gesto udělal i tehdy, když přišla na přijímací pohovor. Jako by ho zmáhaly starosti, které mu život nachystal.

Stejně jako tehdy, i teď měla sto chutí ho konejšivě pohladit…

Konečně klid. Požehnaný klid. Nerušeně dokončil výpočet a pak netrpělivě vyčkával na Jane. Kde vězí? Shuli už musí být dávno vykoupaná a v posteli… Vyšel na chodbu a tiše naslouchal. Nic. Užuž chtěl na Jane zavolat, když si uvědomil, že by probudil Shuli, a tak se vydal po schodech vzhůru.

Dveře dětského pokoje byly otevřené. Jane seděla na posteli a jemně hladila Shuli po vlasech. Neznatelně se zachvěl nad něžností té scény. Jane má pravdu, pomyslel si, přesně tohle Shuli schází.

Najednou měl ohromnou radost, že vyřešil všechny své problémy. Současně se ale cítil provinile za to, že se nedokáže postarat o vlastní dítě. Pocit úlevy ale nakonec zvítězil. Na Jane je spolehnutí, pomyslel si spokojeně. I když mi bude ve firmě scházet…

Když ho Jane spatřila, položila si prst na ústa a opatrně vyklouzla z dětského pokoje.

„Takhle to vypadá jako hračka,“ poznamenal obdivně.

„Mám spoustu zkušeností s dětmi svých sester.“

Jane má sestry? Vlastně se nikdy na její blízké nezeptal…

„Máš asi hlad,“ podotkla. „Pustíme se hned do práce, nebo si napřed dáme něco k jídlu?“

„Napřed se najíme. Objednám pizzu.“ Zamířil ke schodům. „Jakou by sis dala?“

„Co kdybychom si uvařili něco rychlého? Třeba špagety nebo vajíčka?“

Překvapeně na ni pohlédl. „Ty umíš vařit?“

„Máš štěstí, Marku. Moje máma dbala, abych se to naučila.“

Napadlo ho, že o ní vlastně vůbec nic neví. Poslední tři roky pro něj neexistovalo nic jiného než práce. Prací se snažil zaplnit vnitřní prázdnotu, kterou se ztrátou Caroline pociťoval. Veškeré jeho city jako by otupěly. Nebyl ale úplně nenapravitelný. „Co vlastně řekne, až se dozví, že se budeš vdávat?“

„Máma? Určitě bude strašlivě překvapená. Sestry jsou dávno vdané. Nejspíš už si dělá starosti, že její ošklivé káčátko zůstane na ocet.“

„To myslíš vážně?“

Místo odpovědi se jen pobaveně usmála.

„Proč to všechno děláš, Jane? Pro mě je to ohromně výhodné, ale co tím získáš ty? Jsi ještě mladá. Celý život máš před sebou. Můžeš si najít muže, který by ti mohl nabídnout…“ Opravdovou lásku. Přesně tohle chtěl říct, ale na poslední chvíli se zarazil. Tázavě na něj pohlédla. „Trochu romantiky,“ dodal nepřesvědčivě.

„Spousta holek touží po romantické lásce. Většina z nich si ale pořádně spálí prsty. Všechno se to nakonec pomotá.“

„Třeba to vidíš až moc černě.“

„Nechci říct, že láska neexistuje.“ V očích se jí objevil stín smutku. S povzdechem pokrčila rameny. „Jenom nevěřím, že se dá najít o víkendu na diskotéce.“

Tak takhle to je. Nejspíš si prožila zklamání. On sám by mohl vyprávět… „Chci, abys mi slíbila…“ Na chvíli se odmlčel. Její temně hnědé oči trpělivě čekaly, až bude pokračovat. „Slib mi, že když se zamiluješ – opravdově zamiluješ – tak mi to řekneš. Nebudu ti bránit, aby ses se mnou rozvedla.“

Kdyby tak tušil, že je zamilovaná až po uši. Do něj, do Marka Hilliarda. Teď ale nebyla ta nejvhodnější chvíle se mu svěřovat. Nemohla mu vykládat, že svatební slib je pro ni přísaha na celý život. Dokud nás smrt nerozdělí…

„Jane?“ vybídl ji k odpovědi a s překvapivou něhou jí položil ruku na rameno.

„Slibuju,“ vyhrkla.

„Díky.“

Najednou jí došlo, že si ten slib vymínil jen proto, aby ulevil svému svědomí…

Snažila se nevnímat bodavý osten, který ji píchl u srdce.

TŘETÍ KAPITOLA

„Cože?!“

Jane seděla na pohovce u své nejlepší přítelkyně a popíjela čaj.

„Mark mě požádal o ruku,“ zopakovala tu překvapivou novinu a nevinně pokrčila rameny. „I když se přiznám, že jsem ho do toho musela trochu popostrčit.“

„A jak?“ dožadovala se Laine. „Potřebuju recept, jak na Grega.“ pobaveně se uchichtla. „Tos mě tedy zaskočila, Jane. Tichá voda břehy mele. Věděla jsem, že jsi z Marka úplně vedle, ale nikdy by mě nenapadlo, že jste spolu tak daleko. Tvoje máma musí valit oči…“

„Nemá ani tušení. Svatba bude v úterý. Jen my a dva svědkové. Proto jsem se stavila. Chtěla jsem tě poprosit, jestli byste nám s Gregem nešli svědčit.“

„Ty jsi snad spadla z višně? Tvoje máma určitě čeká, že budeš mít pohádkovou svatbu v plném kostele. S velkolepou hostinou, kde šampaňský poteče proudem…“

„Nejspíš ano. My ale chceme něco mnohem skromnějšího. Radši jí to oznámím, až bude po všem.“

„Ta tě zabije! Ne, nejspíš si bude myslet, že jsi těhotná, a pošle tátu, aby Markovi zvalchoval hřbet…“ Náhle se odmlčela. „Proboha! Že ty jsi v jiným stavu?“

Jane se roztřásly ruce, až rozlila trochu čaje na pohovku. „Brzdi, brzdi, Laine,“ mírnila svou kamarádku. „Ještě mě ani nepolíbil…“

Laine chvíli trvalo, než jí to došlo. „To snad ne! Jane, doufám, že víš, do čeho se řítíš.“

Ještě ráno by směle prohlásila, že ano. Teď jí ale zatrnulo, když si pomyslela, že by ještě o stříbrné svatbě bydlela v pokoji pro hosty. Co když pro Marka bude věčně jen stará dobrá Jane, na kterou je vždycky spolehnutí?

„No tak, Jane,“ naléhala Laine.

„Mark z toho nechce dělat velkou aféru a já taky ne. Neměj o mě strach. Je to moje svatba a vím dobře, co dělám.“

Laine chvíli mlčela.

„Máš pravdu, jsi rozumná ženská.“

„Neboj, určitě se do mě časem zamiluje…“

„Jseš si jistá?“

„Už na tom pracuju.“

„Manželství je sázka do loterie, i když je člověk zamilovaný až po uši. Natožpak v tvém případě…“

„Kdoví… Třeba je výhodné, když se v podobných záležitostech řídí člověk rozumem a nepodlehne falešným iluzím.“

„Rozum nestačí. Osud si vždycky najde cestu, aby ti udělal čáru přes rozpočet. Jak se chceš vypořádat s tím, že Caroline pro něj napořád zůstane dokonalou ženskou? Vždycky budeš v jejím stínu.“ Jane ale neodpovídala. „Kdo chce kam…“ povzdechla si Laine. „Jestli to opravdu myslíš vážně, klidně ti půjdeme s Gregem svědčit.“

„Miluju ho, Laine.“

„Rozumím,“ řekla tiše, aniž by se zeptala, jestli je to oboustranné. Zřejmě jí došlo, jak se věci mají, a nechtěla to rozpitvávat. „Takže Mark bude mít chůvu pro Shuli a spolehlivou hospodyni. A co z toho budeš mít ty?“

„Pocit, že mě někdo potřebuje.“

„Zbytečně se podceňuješ. Máš přece na víc.“

Jane ta výtka trochu popudila. Vůbec se totiž nepodceňovala. „Ještě včera by Mark považoval svatbu za šílenství, a dneska mi sám navrhne datum.“ Výbojně pozvedla obočí. „Kdo koho podceňuje, prosím tě?“

Laine na ni zamyšleně hleděla a pak se rozesmála. „Dobrá, dobrá. Proč tedy srkáme čaj? Musíme to oslavit!“ rozjařila se a bez meškání vytáhla z lednice láhev vína. „Jdeme na věc! Už sis koupila nějaké sexy spodní prádlo?“

„Měla bych být raději zdrženlivější a ne se ho snažit omráčit.“

„Takže něco rafinovanějšího. Co třeba hedvábné kalhotky a saténovou košilku?“ Zkoumavě si ji přeměřila. „Vsadím se, že už to máš vymyšlené, viď?“

„Do posledního detailu,“ ujistila ji.

„Promiň, že jsem tě obtěžovala,“ omlouvala se Jane, když odcházeli z radnice, kde vyplnili žádost o uzavření sňatku. „Neuvědomila jsem si, že to musíš podepsat v přítomnosti matrikářky.“

„Nemusíš se omlouvat. Stejně musíme zajet do centra. V bance potřebují tvůj podpisový vzor, jinak ti nevydají kreditní kartu.“

„Kreditní kartu? Na co?“

„Musím ti přece zaplatit,“ vysvětloval. „Myslel jsem, že bych ti dával stejnou mzdu jako ve firmě. Kdybys chtěla víc…“

„Ne! Ne, díky,“ ujistila ho a nervózně zaťala ruce do pěstí. Nikdy by ji nenapadlo, že jí za to bude platit. Připadalo jí to strašlivě ponižující. Laine měla pravdu, říkala si v duchu. Udělala jsem chybu… „Marku…“

„Taky budeme potřebovat prstýnky.“

Náhle se v ní rozhořela jiskřička naděje.

„Cože?“

„Snubní prstýnky,“ opakoval.

Jane se skoro rozplakala radostí. Mark jí celý den připadal strašlivě odtažitý a strohý, až z toho trnula hrůzou. Najednou zase všechno viděla v růžových barvách.

„Zajdeme je koupit hned teď,“ poznamenal věcně. Až příliš věcně, ale co na tom? Hlavně že si vzpomněl.

„Takže snubní prstýnky?“ rozzářil se klenotník. „Srdečně vám blahopřeju!“ Jeho nadšená reakce Marka poněkud zaskočila.

„Děkujeme vám,“ rychle se vložila Jane.

„Jakou máte představu? Přejete si tradiční zlaté? Teď jsou v módě platinové,“ chrlil ze sebe. „Čím dál víc zákazníků si přeje prstýnky s drahokamy.“

Mark se obrátil k Jane. „Vyber si sama,“ vybídl ji, jako by s tím nechtěl mít nic společného.

„Myslím, že snubní prstýnek by neměl být jen módní záležitostí. Měl by se dobře nosit a měl by hodně vydržet.“ Zdvořile se usmála na klenotníka – i za Marka. „Líbil by se mi zlatý, úplně hladký, a ne příliš široký.“

Prodavač jí změřil prsteníček a odvedl ji k vitríně. Nebylo snadné si vybrat.

„Tenhle,“ ukázala na jeden a pak si ho zkusila. „Docela mi sedí… Marku?“

Čekala, že bez zájmu vytáhne kreditní kartu a zaplatí. Místo toho ji chytil za ruku a dlouze si prstýnek prohlížel.

Bylo to nejdůvěrnější gesto za celou tu dobu, co ho znala.

Z jeho dlouhých elegantních prstů sálalo teplo, které se jí bleskurychle šířilo po celém těle.

„Opravdu se ti líbí?“ zeptal se a pohlédl jí do očí.

Rychle se mu vytrhla a předstírala, že si prstýnek znovu prohlíží.

Nic za tím nehledej, napomínala se v duchu. Jenom tě chytil za ruku. Nejspíš nechápe, proč sis vybrala ten nejobyčejnější prstýnek.

Obyčejná ženská, obyčejný prstýnek.

Proč mu to vymlouvat? „Marku, vybrala bych si úplně stejný,“ ujišťovala ho, „i kdybych se vdávala za sultána ze Zanzibaru.“

Jeho modré oči ji pozorně sledovaly. „Chceš říct, že mám konkurenci?“

„Přesně tak,“ opáčila s vážnou tváří. „Volá mi ve dne v noci a neustále mě ujišťuje, že budu nejhýčkanějším klenotem jeho harému.“

„Opravdu? Tak mu vyřiď, že už jsi zadaná.“ S úsměvem se otočil k prodavači. „Proběhlo to kupodivu hladce.“

„Slečna moc dobře ví, co chce. Klasická volba, kdybych to měl hodnotit. Teď, pane, změřím vaši velikost a hned vám přinesu prsten do páru.“

„Ale to snad…“

Mark zaťal ruku do pěsti a nenápadně ji schoval za záda. Jane okamžitě došlo, že stále nosí starý snubní prsten – památku na Caroline.

„Musíme ještě vyzvednout peníze v bance,“ vložila se rychle. S omluvným pohledem vrátila klenotníkovi svůj prsten. Mrzelo ji, že té trapné situaci nedokázala zabránit. Nechtěla, aby Mark na každém kroku narážel na bolestné vzpomínky…

Když vyšli z obchůdku, Mark se po pár metrech zastavil. „Promiň, Jane,“ omluvil se.

Konejšivě ho chytila za ruku, ale pak ho zase bez jediného slova pustila. Nedokázala lhostejně pokrčit rameny a říct, že na tom nezáleží.

Určitě by poznal, že lže…

„Vy od nás odcházíte?“ vyzvídala recepční, když Jane přišla vyzvednout Shuli, kterou svěřila do její péče.

Jane chvíli zaváhala, ale pak si řekla, že nemá smysl zapírat. „Odcházím. Patsy nastoupí místo mě. Tenhle týden se tu ještě občas stavím,“ vysvětlovala a posadila Shuli do kočárku.

„Co tak náhle? Kolují tu fámy, že si prý berete Marka Hilliarda.“ Říkala to jako dobrý vtip. Jane ale neměla náladu dělat si z toho legraci. Beztak to už Mark oznámil svým společníkům, takže to stejně nemohla držet pod pokličkou.

„Opravdu? Člověk nikdy neví – čas od času se ukáže, že i ty nejdivočejší zvěsti nemají daleko od pravdy,“ odbyla ji. Měla sto chutí dodat, že s tím tolik pospíchají, protože je v jiném stavu. A navíc čekají trojčata…

Raději se ale ovládla. Beztak už se firemní fámostroj rozjel na plné obrátky. Nemá smysl přilévat olej do ohně…

Pobaveně se usmála. „Jestli se po mně někdo bude shánět, řekněte, že se Shuli vybíráme nějaké úžasně krásné šaty,“ neodpustila si malé popíchnutí.

Mark se vůbec nedokázal soustředit na práci. Seděl v kanceláři a zamyšleně si pohrával se snubním prstenem. Za ta léta si na něj zvykl, skoro jako by byl součástí jeho osobnosti. Vůbec si neuvědomil, že teď bude muset nosit nový. Najednou měl pocit, že si měl všechno mnohem lépe promyslet.

Vybavil si, jak ho Jane svou pohotovou reakcí zachránila ve svízelné situaci. Ještě teď cítil hřejivý dotek její dlaně. Snažila se ho utěšit, místo aby ho zahrnula výčitkami.

Pouze v jejích očích, velkých hnědých očích, četl náznak bolesti, kterou jí způsobil svou neuvážeností.

Ztěžka si povzdechl. Ještě jednou se na prsten podíval a pak ho vstrčil do peněženky. Potom stiskl tlačítko telefonu. „Penny?“ Ne, tak ne… „Pansy?“

„Jmenuju se Patsy,“ trpělivě mu připomněla nová sekretářka.

„Patsy. Ach ano. Promiňte. Budu muset asi na půl hodiny odejít. Mohla byste zatím obvolat ostatní a vyřídit jim, že se ta porada odkládá?“

„Samozřejmě. Určitě budou mít pochopení.“ Pak ještě dodala: „Nevím, jestli mi to nebudete vyčítat, ale na úterý jsem předběžně rezervovala místa v restauraci Waterside.“

Už se chtěl zeptat, co ji to napadlo, ale včas se zarazil. „To vás požádala, Jane?“

„Ne. To je moje vlastní iniciativa. Jane mi říkala, že mám být aktivní. Prý to ode mě očekáváte.“ Na okamžik se odmlčela. „Napadlo mě, že ji budete chtít překvapit… Jestli ale máte jiné plány, klidně to zruším.“

„A vy myslíte, že oběd ve Waterside by jí udělal radost?“

„Určitě. Kdybych byla po uši zamilovaná a nemohla se dočkat svatby jako vy dva, určitě bych snila o romantickém obědě v tiché restauraci někde u řeky. Ve Waterside si budete připadat jako v Paříži…“

V Paříži? Zkusil si představit, jak by s Jane kráčeli podél Seiny setmělou francouzskou metropolí. Nějak se mu to nedařilo… „Výlet do Paříže budeme muset odložit na neurčito. Napřed musím dokončit rozpracovaný projekt. Tu rezervaci ve Waterside samozřejmě potvrďte. Připomeňte jim, ať počítají s jednou dětskou porcí.“

„Shuli půjde za družičku? To bude roztomilé. Mám zajistit svatební kytici?“

Snubní prsteny, kytice, družičky. Začínal se loučit s představou skromného, nenápadného obřadu. Už když se domlouval s Jane, měl takový nejasný pocit, že to všechno nebude až tak jednoduché.

Bůh ví, na co jsem ještě zapomněl, zatrnulo v něm.

Bezděčně si sáhl na prsteník, který ještě před chvílí zdobil snubní prsten. Stále ještě ho tam cítil.

Cítil i hřejivé teplo Janeina doteku…

Najednou si uvědomil, že Patsy čeká na odpověď. „Ne, děkuju. O kytici se postarám sám. Teď už musím běžet…“

Když o chvíli později objednával svatební kytici, spokojeně se usmíval. Jeho dobrá nálada se rozplynula, když vytahoval kreditní kartu a z peněženky se na něj vyčítavě zatřpytil snubní prsten. Jako by mu svým leskem znovu připomněl Janein bolestný pohled.

Nechtěl ji znovu zranit. To si od něj nezaslouží…

Cestou do kanceláře odbočil k řece a bez dlouhého rozmýšlení hodil prsten do hlubin…

ČTVRTÁ KAPITOLA

Mark netrpělivě přešlapoval na schodišti městské radnice. V klopě saka se mu skvěla bílá růže, která přitahovala shovívavé úsměvy kolemjdoucích. Shuli, oblečená do nažehlených šatů, svírala kytici svázanou stuhou a nedočkavě se ošívala. Mark nervózně pohlédl na hodinky…

„Říkala jsem ti, že nesmíme přijet pozdě,“ vyčítavě vyhrkla Jane, když taxík konečně dorazil před radnici.

„Hloupost,“ odporovala Laine. „Chlapa musíš nechat čekat, ať se pěkně smaží ve vlastní šťávě. Musí mít strach, že se vůbec neukážeš. Uvědom si, že ty jsi hlavní hvězdou představení.“

Tím si Jane nebyla tak jistá. Měla za sebou bezesnou noc, kdy se převalovala na posteli a trnula hrůzou, že dělá osudovou chybu. Když ráno přišel poslíček s nádhernou svatební kyticí a lístkem, na němž stálo prosté: S díky, Mark, po tváři se jí začaly řinout horké slzy.

Vypotřebovala celá kvanta líčidla, aby vypadala jakž takž k světu. Laine přijela akorát včas, aby doladila poslední detaily a pečlivě jí upravila vlasy. Pak jí ještě pomohla obléct rafinovaně střižené šaty z nejlepší kašmírské látky, které ji stály celý měsíční plat.

Však ji Laine musela dlouho přemlouvat, aby je koupila. „Jsou naprosto dokonalé,“ ujišťovala ji v butiku.

„Netradiční a přitom se hodí pro každou slavnostní příležitost…“

Jane si přehodila kolem krku dlouhý hedvábný šátek, který jí splýval kolem ramen a vytvářel dojem svatebního závoje.

„Tak na co čekáš – vystupujeme,“ zahudrovala Laine a vstrčila jí do ruky svatební kytici. „Až tě uvidí, bude si blahopřát, jak šťastný tah udělal.“

Jane rozechvěle vystoupila z taxíku. Neměla odvahu pohlédnout Markovi do očí, a raději se sehnula k Shuli. „Zlatíčko, strašně ti to sluší,“ pochválila ji. „Jsi prostě k nakousnutí!“

„Ale, Jane… To bys měla říct ženichovi!“ dobírala si ji Laine. Podala Markovi ruku a představila se. Potom ukázala na Grega. „To je Greg,“ oznámila mu, „můj snoubenec a váš svědek. Doufám, že brzy sebere odvahu a půjde ve vašich stopách.“

„Ze mě by si brát příklad neměl. Kdybyste věděla, jak mi je úzko,“ svěřoval se. „Za to všechno může Jane…“

Jane na něj ostře pohlédla. Najednou dostala strach, aby na poslední chvíli necouvl. To by se snad musela odstěhovat pryč – někam na druhý konec zeměkoule…

„Už jsem ji podezíral,“ pokračoval, „že si všechno rozmyslela a nechá mě tu trčet…“

„To bych ti nikdy neudělala, Marku,“ obhajovala se. Mrzelo ji, že si o ní myslí, že by dokázala být tak krutá.

„Byla hrozná zácpa,“ pokusila se o vysvětlení Laine.

Jane si připadala jako v hrůzném snu – všechno je tak prkenné, tak formální. „Děkuju za kytici…“ Hlas se jí vytratil a rozhostilo se trapné ticho.

„Hele, nechci zbytečně kvaltovat,“ zabručel Greg, „ale mám dojem, že se sem řítí další svatba.“

Jane se otočila a spatřila ženicha s nevěstou, obklopené houfem bujarých svatebčanů.

„Jsi nachystaná?“ zeptal se Mark.

Nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku, a tak pouze přikývla.

Laine na nic nečekala, popadla Shuli za ruku a vedla ji na radnici. Ve dveřích se ještě otočila k Markovi a stroze poznamenala: „Doufám, že jste nezapomněl na prstýnky.“

Jane sebou trhla. Ani se neodvažovala pohlédnout Markovi do očí. Takhle si svou svatbu nepředstavovala. Jen stěží potlačovala slzy…

„…já, Mark Edward Hilliard si beru za ženu Jane Louise Carmichaelovou…“ Jane naslouchala jeho pevnému hlasu, kterým jí sliboval věrnost a lásku.

Pak přišla řada i na ni. Nejisté opakovala slova, která předříkával oddávající úředník.

„…já, Jane Louise Carmichaelová…“ Její hlas byl tak tichý, že ho skoro ani nepoznávala, ale naštěstí vše odříkala bez jediného zaškobrtnutí.

Vtom před ně úředník přistrčil polštářek, na němž se skvěly dva snubní prsteny – ten, který si vybrala ve zlatnictví, a druhý, k němu do páru. Jane se nechápavě zarazila. Teprve když roztřesenýma rukama navlékala Markovi prsten a pronášela přitom slib věrnosti, jí došlo, že z Markova prsteníku zmizel snubní prsten od Caroline…

„…vaše manželství je právoplatně uzavřeno,“ oznámil jim úředník. „Nyní se polibte svým prvním manželským polibkem.“

Mark na okamžik zaváhal, a pak ji letmo, jakoby zdráhavě, políbil.

„Tati!“ Mark se tázavě otočil k Shuli. „Teď už konečně budu mít brášku?“

„Pšt, zlato,“ utišovala ji Jane. „Teď ještě ne.“

„Zajdete s námi na oběd?“ obrátil se Mark na Grega a Laine, když vyšli z radnice. „Máme rezervovaný stůl ve Waterside.“

Jane se překvapeně otočila. „Ve Waterside? Co tě to napadlo?“

„Mě ne. S tím přišla Patsy.“

„Opravdu? Věděla jsem, že je skvělá, ale tímhle mi vyrazila dech,“ podotkla pobaveně. V duchu se ale děsila při pomyšlení, že budou muset předstírat zamilovaný pár. „Určitě musíte jít s námi,“ hledala spásu u Laine a Grega.

Laine z jejího panického výrazu okamžitě pochopila, o co jde. „Strašně rádi,“ souhlasila.

„Patsy nám zařídila i odvoz,“ poznamenal Mark s úsměvem. „Nejspíš si myslí, že nervozitou ani neudržím volant.“

„Anebo si představuje, že se budete koupat v šampaňském,“ přidal se Greg.

„Vsadím se, že už se chladí,“ ujistil ho Mark a pak se rozhlédl kolem. „Už by tu měl být řidič. Nešli byste se podívat, jestli neparkuje za rohem?“ požádal Grega a Laine. „Co kdybyste vzali i Shuli? My s Jane přijdeme za chvíli…“

Jakmile se vytratili, Jane ho rychle ujistila: „Neměj strach. Zítra se všechno vrátí do normálních kolejí.“

„Doufám, že ne…“ Na okamžik se odmlčel. Jane trpělivě vyčkávala. „Víš… chci ti říct, že ti to dneska ohromně sluší. Ještě nikdy jsem tě neviděl s rozpuštěnými vlasy…“

Nepřiznala se, že musela vyplácat skoro plnou lahvičku tužidla, aby své neposedné kadeře zkrotila. Jinak byl celý účes úplně prostý – sepnula si vlasy ebenovou sponkou a nechala je volně spadat do půli zad. „V kanceláři by mi překážely,“ vysvětlila.

„Teď už ne.“ Chytil ji za ruku a dlouze si prohlížel snubní prstýnek, který jí před chvílí sám navlékl na prst. „Vypadá osaměle, co myslíš?“ Nečekal na odpověď. Sáhl do kapsy saka a přidal k němu ještě jeden prsten.

Tři diamanty se rozzářily v paprscích slunce. Jejich třpyt přehlušil lesk zlatého snubního prstenu. „Vsadím se, že zanzibarský sultán by ti vybral tak ohromný diamant, že bys ho mohla používat jako těžítko. Ty ale nebudeš celý den lenošit v harému, a tak mě napadlo, že tenhle bude přece jen… trochu praktičtější.“

„Vypadají skoro jako pravé,“ vydechla. Když se Mark překvapeně zarazil, poděšeně si dala ruku na ústa. „Promiň. To jsou ty nervy…“

„Nervy?“ Nechápavě zakroutil hlavou. „To ti nevěřím. Neviděl jsem většího kliďase, než jsi ty.“

„Cože? To se ti zdá. Jsem doslova ztuhlá hrůzou. Bůhví do čeho se to řítím…“ Vtom jí došlo, že to nebylo zrovna nejlepší vysvětlení. „Myslela jsem, že to všechno popletu,“ vyhrkla. „Že si ani nevzpomenu na své jméno, prostě temno, absolutní prázdnota…“

Co to proboha žvaním? zděsila se. Jen klid. Zhluboka dýchat. Uklidni se a zkus konečně říct něco, co má hlavu a patu.

„Ten prstýnek je opravdu překrásný, Marku. Naprosto, dokonale, úžasně… praktický.“ Do očí jí vstoupily slzy dojetí. „Strašně ti děkuju.“

„Mám radost, že se ti líbí.“

Líbí? Jen stěží se bránila pláči. „Na první pohled jsem se do něj zamilovala.“ Zamilovala…

„Musím se ti přiznat,“ vydechla a dlouze se odmlčela. Mark trpělivě vyčkával. „S tím sultánem jsem ti lhala.“

„Takže ti nevolá ve dne v noci?“

„Byl sesazený z trůnu v roce 1964.“

„Jsem rád, že ses mi přiznala,“ ujistil ji vážným hlasem. „Už jsem měl strach, že si z tebe někdo utahuje.“ V očích mu poskakovaly dovádivé jiskřičky. Vypadal jako proměněný. „Teď už si musíme pospíšit, nebo si Laine s Gregem budou myslet, že jsme si to s tím pozváním na oběd rozmysleli.“

Patsy popustila uzdu fantazii a objednala jim přepychovou limuzínu, do níž se všichni bez potíží vešli. Mark se celou cestu věnoval Shuli, takže si ani nepovšiml, jak Laine tázavě pomrkává po Jane. Ta si místo vysvětlování jen nevzrušeně pohrávala s novým prstenem.

Když ho Laine spatřila, vyjeveně vyvalila oči. Bylo vidět, že zmírá nedočkavostí, aby se dozvěděla podrobnosti.

Na to si ale musela počkat. Když totiž vešli do malého útulného baru, který sloužil jako recepce hotelu Waterside, uvítal je ohlušující jásot. Všichni zaměstnanci Markovy firmy, včetně jeho společníků, stáli seřazení v hloučku. Vedle nich se tyčila hromada svatebních darů a opodál se chladilo šampaňské.

„To jsem si mohla myslet,“ zabručela Jane těsně předtím, než ji všichni obstoupili. Kolegyně z práce nadšeně obdivovaly její prstýnky a mužská polovina firmy jí zatím srdečně blahopřála a zahrnovala polibky. „Vsadím se, že na tohle Patsy nepřišla sama.“

„Že by Mark?“ podivovala se Laine.

„Spíš bych řekla, že někdo z jeho společníků…“ Sice v první chvíli věřila, že to celé zorganizoval on, ale když se po něm ohlédla, viděla, že je stejně zaskočený jako ona. „Nejspíš to má na svědomí Charlie Young.“

Její domněnka se vzápětí potvrdila, protože Charlie pohybem ruky utišil shromáždění hostů. „Jane a Marku,“ oslovil je, „asi jste si představovali, že strávíte příjemné romantické odpoledne, a teď jste zaskočení, že tu na vás vyrukovala taková rozdivočelá banda. Nechtěli jsme si ale nechat ujít příležitost, abychom vám sdělili, jak jsme šťastní, že jste spolu.“ Všichni souhlasně přizvukovali. „Taky hoříme nedočkavostí, až nám budete vyprávět, jak jste dokázali udržet vaši lásku tak dlouho pod pokličkou.“ Pak pozvedl skleničku k přípitku. „Na zdraví našich novomanželů!“

„Na zdraví!“ ozvalo se halasně.

Pak někdo hlasitě vykřikl: „No tak, Marku! To chce polibek!“

Jane cítila, jak ztuhl. Bezděčně ho chytila za ruku. Jedna věc je formální polibek na radnici, a něco úplně jiného je políbení uprostřed tolika známých tváří. Skoro všichni znali i Caroline…

Mark se k ní váhavě otočil a s pohledem zabořeným do jejích očí ji políbil. Hluboké ticho bylo přerušeno jen zasněným povzdechem okolostojících žen…

Mark se pohodlně usadil do měkkého polstrování limuzíny. „Kupodivu jsem se docela dobře bavil,“ prohodil.

„Docela se to vydařilo,“ souhlasila Jane. „Hned zítra napíšu Charliemu a všem ostatním děkovný dopis. Dostali jsme tolik dárků…“

„Rychlá a spolehlivá jako vždycky… Stará dobrá Jane.“

Prudce se k němu obrátila. Z jeho úsměvu okamžitě poznala, že ji jen škádlí. „Tak spolehlivá zase nejsem. Jinak bych to už dávno oznámila mámě. Doufám, že mě nepřetrhne.“

Překvapeně se zarazil. „Tys jí neřekla, že se budeš vdávat?“

„A tys to své matce řekl?“

„Ne. Je teď na konferenci v New Yorku. Sestra zase odcestovala na zasedání evropského soudu do Štrasburku.“

Proč by je měl obtěžovat? Nebral si oslnivou Caroline – ozdobu společenských večírků. Jenom starou dobrou Jane. Nic vzrušujícího…

„Co kdybychom poslali tvé matce oznámení?“ přerušil její pochmurné myšlenky. „Nebo jí můžu zavolat a všechno jí vysvětlit…“

„Ne!“ To by bylo to nejhorší.

„Řekl bych jí, že kvůli Shuli jsme z toho nechtěli dělat velkou slávu. Určitě by to pochopila.“

„Díky, ale zvládnu to sama…“

Shuli trvala na tom, že ji musí vykoupat Jane. Mark se zatím převlékl do domácího oblečení a otevřel láhev vína. Aby si ukrátil chvíli, začal pročítat přání na balíčcích se svatebními dary. Když už nevydržel čekat, zašel se podívat, kde se Jane zdržela.

Našel ji schoulenou na posteli vedle spící Shuli. Vypadala tak něžně, skoro jako dítě. Tiše zvedl rozevřenou pohádkovou knížku a odložil ji na noční stolek. Pak opatrně uchopil Jane do náruče a odnášel ji do pokoje pro hosty. Položil ji do postele a opatrně ji přikryl peřinou.

Ani se nepohnula. Nejspíš minulou noc oka nezamhouřila. Ani on toho moc nenaspal.

Tiše zatáhl závěsy a pak zůstal nehybně stát, jako by se mu od ní nechtělo odejít. Bezděčně se mu vybavila opojná chuť jejích úst. Neubránil se lákavému pokušení a znovu ji něžně políbil.

PÁTÁ KAPITOLA

Jane se náhle probudila a vyděšeně se posadila. Obklopovala ji hustá černá tma. Chvíli nevěděla, kde se to ocitla. Pak si najednou vybavila události posledního dne. Svatba, slavnostní oběd, limuzína…

Zašátrala po lampičce na nočním stolku. Nešetrně přitom zavadila o stínítko a lampa se zřítila na zem. „Sakra…“ zaklela potichu. Doufala, že neprobudila Shuli. Opatrně slezla z postele a hledala lampičku na podlaze. Naštěstí se nerozbila. Nahmatala vypínač a rozsvítila.

V první chvíli nevěděla, kde se to ocitla. Matně si vybavila, že četla Shuli pohádku, a pak už nic. Kombinace předchozí bezesné noci a šampaňského na svatební oslavě fungovala jako ta nejúčinnější uspávači pilulka.

Zamračeně se rozhlédla po pokoji pro hosty. Můj nový domov, pomyslela si. Slovo domov mělo nahořklou příchuť.

Úplně všechno, každý detail, tu připomínal Caroline. To ona vybírala nábytek, tapety i koberec… Ve skříních dokonce visely její šaty – bůhvíproč je sem Mark uklidil… Nejspíš aby je neměl na očích…

Jane si připadala, jako by tu stále přežíval Carolinin duch. Cítila se stísněně, špatně se jí dýchalo. Celá nervózní přistoupila k oknu a roztáhla závěsy. Ovanul ji svěží, chladný vzduch, který pronikal otevřeným oknem.

Obloha na východě se rozjasňovala. Musí už být ráno, pomyslela si. Brzy začne svítat.

Za okamžik skončí svatební noc…

Znovu se jí zmocnily pochybnosti, jestli neudělala chybu. Hlavou se jí honily chmurné myšlenky, měla strach, co ji čeká.

Věděla, že už by stejně neusnula, a tak sešla do kuchyně, aby si uvařila čaj.

Mark byl zvyklý spát na půl oka, protože Shuli se občas budila. Když z chodby zaslechl tiché kroky, okamžitě zpozorněl.

Jane. Tiše ležel na posteli a naslouchal, jak otvírá dveře dětského pokoje, aby zkontrolovala Shuli. Její starostlivost ho zahřála u srdce. Pocítil úlevu, že konečně může s někým sdílet ten tíživý pocit zodpovědnosti za svou malou dceru… Že není na všechno sám… Že Jane na Shuli záleží…

Nechtěl ale, aby si myslela, že chce všechno hodit jen na ni. Přehodil si přes sebe župan a vyklouzl na chodbu.

Uvítalo ho jen hrobové ticho. Po Jane ani památky. Trochu zklamaný postával ve dveřích dětského pokoje a pozoroval svou spící dceru. Hotový andílek, ale kolik je s ní starostí…

Opatrně jí srovnal peřinu a pak ji něžně políbil. Když se vracel do ložnice, zahlédl slabé světlo z kuchyně. Že by Jane?

Měl strach, jestli se jí neudělalo zle po bujaré oslavě, a tak tiše sešel dolů.

Jane seděla na židli, nohy pohodlně položené na stoličce. Zamyšleně máchala pytlík čaje v hrnku plném vroucí vody. Její postava osvětlená sporým kuchyňským světlem vystupovala z temnoty jako neostrá silueta.

Hustá záplava jejích vlasů se hrnula na všechny strany v divokých vlnách. Plné rty, které obvykle zdobil dovádivý úsměv, měla zadumaně sešpulené.

Vypadala úplně jinak než v nevýrazných šatech, které nosila do práce. Jaká proměna! O téhle Jane neměl ani ponětí. Rozechvění, které se mu šířilo po těle, ho důrazně varovalo, že dokáže být nebezpečně svůdná…

„Jane? Co se děje?“ zeptal se přísněji, než by chtěl.

Překvapeně sebou trhla. Hrnek s čajem jí vyklouzl z ruky a horký nápoj jí zkropil kalhoty. Mark se k ní rychle vrhl a zvedl ji ze židle.

„Ty kalhoty musí dolů!“ vyhrkl a rázně je z ní stahoval.

„Co to, sakra, děláš?!“ Z jejích obvykle usměvavých očích šlehaly výhrůžné blesky.

Okamžitě ji pustil.

„Měl jsem strach, aby ses neopařila…“ vysvětloval provinile. „Musíš si to sundat…“

„To vím taky. Ale to snad zvládnu sama!“ Otočila se k němu zády a vysvlékla si kalhoty.

„Honem pod studenou vodu,“ ukázal ke dřezu a pospíchal do lednice pro led.

„Vím, co mám dělat. Nejsem natvrdlá!“ Popadla utěrku a namočila ji ve studené vodě. „Kurs první pomoci…“

„Otoč se,“ přerušil ji.

Poslechla ho, ale jen proto, aby mohla pokračovat ve svém spílání. „Říkám, že kurs první…“ Překvapeně zalapala po dechu a vyděšeně zírala, jak jí na holá stehna přikládá kostky ledu. „Tak tohle už je moc!“ vyjekla. „Nic mi není… Okamžitě přestaň… Dost!“

Podezřívavě k ní vzhlédl. „Myslíš, že to stačí?“

Jane se zmohla jen na krátké přikývnutí.

„Pálí to ještě?“

„Spíš budu mít omrzliny.“

Mark rozsvítil hlavní světlo a podíval se zblízka. Na stehnech měla růžové skvrny, ale naštěstí to nebylo nic vážného. Uvědomil si, že zbytečně panikařil…

Jane se rozpačitě rozhlížela kolem.

„Kdo by řekl, že trocha čaje může natropit takovou spoušť,“ podotkla s pokrčením ramen. „Hned to vytřu. Kde je hadr na podlahu?“

„Radši si sedni. Uvařím ti nový čaj.“ Odvedl ji zpět k židli. „Dej ale pozor, aby ho na sebe znovu nezvrhla.“

„Jako bych za to mohla já. To tys mě vylekal!“

„Nesmíš mě brát vážně. Jen si tě dobírám.“

„Promiň, jsem z toho všeho zmatená.“ Náhle se zachvěla. „Omlouvám se, že jsem na tebe křičela.“

„Klidně křič. Máš na to plné právo.“ Stálo to za to.

Překvapilo ho, že vždycky klidná Jane dokáže být docela temperamentní, a přitom jí to docela sluší… „To já bych se ti měl omluvit…“

A nejenom za to, že jsem tě vylekal…

Když přišla s tím nápadem, že by si měl najít nějakou partnerku a současně matku pro Shuli, považoval to za ztřeštěnost. Nutně ale potřeboval vyřešit starosti se Shuli a neznal žádné jiné východisko. Bezohledně tedy skočil po tom nejjednodušším řešení, aniž by ho příliš zajímal její názor. Koneckonců to ona ho k tomu dostrkala…

Nechápal, jak mohl být tak sobecký. Tak necitlivě zahleděný do sebe. Teď už ale bylo pozdě vracet všechno zpět. Mohl se pokusit jedině o to, aby nikdy nelitovala svého velkorysého činu… Rozhodl se, že udělá vše proto, aby byla šťastná…

„Nemohla jsi spát, viď?“ zeptal se. „Máš strach, co ti řekne máma, až se o všem dozví?“

„Nejenom máma, ale i táta.“

„Co kdybychom si sbalili kufry a uprchli pryč?“ navrhl.

Váhavě se usmála. „To není špatný plán. Bohužel ti hoří uzávěrka projektu.“

„To vím, ale jestli se tu objeví tvůj tatík s bouchačkou…“

„Proč by ti měl ubližovat? Tys to přece nespískal. Za všechno můžu já…“ Provinile sklopila zrak.

Mark využil příležitosti a pohledem sjel k jejím nahým nohám. Vypadaly úžasně. Nebyla sice příliš vysoká, ale jejím dlouhým, elegantně tvarovaným nohám se nedalo vůbec nic vytknout. Končí svatební noc, napadlo ho a okamžitě si představil úplně jinou zábavu než popíjení čaje…

Měl co dělat, aby se ovládl. Nechápal, co se to s ním děje. Přece si s Jane vyjasnili, že jejich manželství bude existovat pouze na papíře. Ještě před týdnem ho ani nenapadlo, že by ji třeba jen políbil, natožpak aby fantazíroval o tom, že by se s ní miloval.

Kdyby tušila, co se mu honí hlavou, určitě by se zděsila. Souhlasila se svatbou jen proto, že to považovala za ryze formální záležitost. Jak by se asi tvářila, kdyby jí navrhl, že najednou změní pravidla hry? Jak by to zdůvodnil? Mohl být tak bezohledný? „Proč si nesedneš? Slíbil jsem ti ten čaj,“ připomněl jí.

Jeho pronikavý pohled ji znervózňoval. Najednou si připadala jako nahá. Její kalhoty ležely pohozené na podlaze a mikina jí sahala jen kousek pod kalhotky. Nejradši by odsud utekla a schovala se pod peřinu. Naštěstí se zdálo, že Mark si její nahoty příliš nevšímá. Jinak by jí nenabízel čaj.

Trpce se usmála, když si vzpomněla, jak jí Laine doporučovala, aby nosila sexy prádlo. Tyhle zbraně na Marka neplatí… Bude to chtít trpělivost. Nezbývá než přijmout roli dokonalé manželky, které jde především o blaho svého manžela… Bez váhání zašla do koupelny pro hadr a utřela mokrou podlahu.

„Tos nemusela,“ řekl jí, když přinášel hrnky s čajem. „S úklidem si nemusíš dělat starosti – dneska přijede úklidová služba – jezdí sem třikrát týdně.“

„Bohatě stačí, když přijedou jednou za týden. Jinak se budu kousat nudou.“

„Caroline neměla chvilku volného času. V Houghtonu vládne čilý společenský život.“

„Myslíš sportovní odpoledne pro děti a nejrůznější charitativní sešlosti, kde se vybere málo peněz, ale zato se tam dozvíš spoustu klepů?“

Posměšně se ušklíbl. „Máš pravdu – není to zrovna strhující zábava.“

„Bůhví… Tak často mě na podobné akce nezvou, a tak bych je neměla dopředu zatracovat.“

„Taky nezapomeň, že Shuli tě pořádně vytíží.“

„O tom nepochybuju. Chodí do nějakého kroužku?“

„Jedna chůva ji brávala do dětského klubu – jmenoval se Prťole.“ Významně se odmlčel. „Tam ale bohužel zjistila, že ostatní děti mají maminky, a ne chůvy. Hned potom začaly potíže…“

Měla chuť ho pohladit – mlčky ho ujistit, že už si nemusí dělat starosti, že všechno bude zase v pořádku… Místo toho jen pevně objala hrnek s čajem, jako by do sebe chtěla nasát uklidňující teplo. „Teď už maminku má,“ poznamenala. „Doufám, že ji nezklamu.“

„To víš, že ne,“ ujistil ji. „Už dlouho mi říkala, že si tě vybrala…“

Jane se zamračila, jako by tomu nechtěla věřit.

„Jen si vezmi, jak často jsi ji v poslední době hlídala. Je z tebe úplně vedle. Pořád jen samé: Jane, Jane, Jane… Mohl jsem si toho všimnout už dřív, ale nebral jsem ji příliš vážně.“

„Každou chvíli se probudí. Musím se ještě vysprchovat a převléknout do čistého.“ Sebrala ze země mokré kalhoty. „Byla jsem večer tak unavená, že jsem se ani nestihla umýt.“

„To je moje chyba. Měl jsem tě vzbudit, ale neměl jsem to srdce. Vypadalas tak něžně.“

„Vzbudit?“ Překvapeně se k němu otočila. „Něžně…?“ opakovala, jako by to slovo nikdy neslyšela.

„Četla jsi Shuli pohádku a obě jste usnuly. Říkal jsem si, že se líp vyspíš ve vlastní posteli.“ Jane se zarděla.

Že by se styděla? podivoval se. Kvůli tomu, že jsem ji uložil do postele? Neřeknu, kdybych ji odnesl do své postele… Nebo dokonce vysvlékl…

„Snad ti to nevadí?“

Zaraženě polkla. „Ne. Proč?“

„Vypadáš trochu… rozpačitě.“ Na okamžik se odmlčel. „Ale docela ti to sluší… Už ti někdo řekl, že máš moc hezké nohy?“ Nemohl odolat pokušení, aby ji alespoň trochu nepopíchl. Zvlášť když se tak rozkošně červenala.

„Slyším to dnes a denně,“ odsekla. „Chlapi mě zastavují na chodníku, aby mi vysekli poklonu.“

„A to se o Angličanech říká, že jsou upjatí.“ Nechápavě potřásl hlavou a pohledem klouzal po odhalených partiích jejího těla.

Jane rychle couvala ke dveřím.

„Raději se půjdu osprchovat.“

Pobaveně sledoval, jak mizí ve dveřích. Lepší začátek nového dne si nedokázal představit…

ŠESTÁ KAPITOLA

Mark nakoukl do dětského pokoje. „Jane, mám ranní poradu, takže už musím pádit. Vrátím se kolem sedmé večer.“

Jane se hned první den přesvědčila, že obléknout tříletou vzpouzející se Shuli je úkol takřka nad lidské síly. „A co snídaně?“ zeptala se.

Mark se usmál a něžně políbil svou dceru. Kalhoty, které měla navlečené jen napůl, jí zase sklouzly ke kotníkům. „Jsem zvyklý snídat cestou do práce. Čaj jsme si spolu vypili, nevzpomínáš?“ Vyzývavě zamrkal. Jane si na okamžik myslela, že ji políbí na rozloučenou. Místo toho jen dodal: „Kdybych se zdržel, zavolám. Zatím ahoj. A ty, Shuli, nezlob, ano?“

„Ty taky nezlob,“ zavolalo za ním děvče.

„Dávej na sebe pozor,“ zašeptala Jane a znovu se pokusila navléct Shuli kalhoty.

Snídaně se značně protáhla. A pak, přesně o deváté, dorazila úklidová služba – dvě paní v zářivě žluté dodávce, které se s vervou pustily do pucování Markova příbytku. Jane alespoň našla záminku, aby odložila hovor s matkou na klidnější dobu.

Naložila Shuli do kočárku a vyrazila s ní na procházku. Doufala, že si zatím promyslí, co vlastně matce řekne.

Patsy vstrčila hlavu do rýsovny. „Marku, máš na drátě soukromý hovor. Mám ti to sem přepojit?“

„Jasně.“ Předpokládal, že je to Jane. Přidržel si sluchátko ramenem a pokračoval ve šrafování detailu, který měl být rozpracován kreslířem. „Co se děje?“ zeptal se.

„Nevím, pane Hilliarde,“ odpověděl bez nejmenšího zaváhání ženský hlas. „Právě proto vám volám.“

„Promiňte?“ zarazil se. „S kým to hovořím?“

„Jsem Jennifer Carmichaelová. Vaše tchyně, jestli se nepletu.“

Mark překvapeně zatlačil na tužku, až se její hrot s varovným lupnutím zlomil. „Jane vám asi volala…“

„Ne, pane Hilliarde, nevolala. A protože nemám možnost si tu překvapivou zprávu ověřit přímo u ní, volám vám.“

„Paní Carmichaelová…“

„Je pravda, že jste včera měli svatbu?“

„Ano,“ připustil neochotně, „ale myslím, že byste…“ Chtěl jí navrhnout, aby si napřed promluvila s Jane, ale paní Carmichaelová evidentně neměla náladu nechat si radit.

„Je těhotná?“

Alespoň na tuhle otázku znal jednoznačnou odpověď. „Ne…“ Uvědomil si, že ho poslouchá dvacet páru zvědavých uší, a tak to ani nerozváděl. „Není,“ ujistil ji.

„Tak mi tedy vysvětlete, proč jste tak spěchali? Proč nám nedala vědět?“

„Chystala se, že vám dneska ráno zavolá,“ vytáčel se. Nechápal, proč to Jane neudělala. Vždycky na ni bylo spolehnutí. Nikdy před obtížemi neutíkala.

„S ní si ještě promluvím, ale teď se ptám vás, pane Hilliarde.“

„Marku,“ navrhl jí, aby si ji trochu naklonil. Janeina matka ale nereagovala. Zřejmě nechtěla svolit k ústupkům, dokud nezná podrobné vysvětlení. Mark se jí ale nechtěl svěřovat před svými spolupracovníky. „Promiňte, paní Carmichaelová, ale nejsem ve své kanceláři. Můžu vám zavolat za chvilku?“

„Budu vám nesmírně vděčná.“

Mark odchvátal do kanceláře. Celý nervózní okamžitě zavolal domů. Chtěl se Jane zeptat, co má vlastně říct. Bohužel se ozval jen záznamník…

Když se vracel domů, nebylo mu zrovna do zpěvu. Spíš měl chuť dštít kolem sebe oheň a síru. Příšerný den! Musel zrušit dvě porady a na třetí poslal svého zástupce. Za dva a půl roku, kdy u něj Jane pracovala, ho nikdy nenechala na holičkách. Stačí jediný den manželství a milá Jane se pěkně vybarví…

Hned v předsíni ho vítal dovádivý dětský smích. Zhluboka si oddechl. Odešel z práce už v půl čtvrté, ale nespěchal jen proto, aby Jane vynadal… Měl ohromný strach – o ni i o Shuli. Celý den se snažil dovolat domů, ale nikdo nezvedal telefon.

Naštěstí je všechno v pořádku…

Pomalu otevřel dveře do kuchyně a vzápětí musel poopravit svůj úsudek. Jane klečela na podlaze a usilovně drhla podlahu. Vlasy měla rozcuchané, jako by proletěla trním, všude samé bláto. Kousek od ní leželo na staré dece chundelaté, provinile se tvářící štěně. Shuli seděla ve své vysoké dětské stoličce a s nadhledem pozorovala dění pod sebou.

„Táta!“ vykřikla a radostně k němu natahovala baculaté ručky.

Jane hodila hadr do kýblu se saponátem. „Musíš vydržet, zlato. Tatínek přijde až večer,“ tišila Shuli. „Naštěstí…“ zabručela potichu a povzbudivě pohlédla na děvče. Vzápětí se překvapeně zarazila. Pomalu, jako by neochotně, se otočila ve směru Shuliina pohledu.

Mark! Ve dveřích se tyčila jeho mohutná postava. S nechápavým výrazem se rozhlížel kolem sebe.

Jane si připadala jako ve zlém snu. Pes. Nepořádek. A do toho všeho Mark!

Ještě nikdy se nestalo, že by odešel z práce před šestou. Myslela si, že má spoustu času dát všechno do pořádku. Těšila se na klidný pohodový večer. Nejprve by si Mark pohrál se Shuli, pak by ji uložili do postele a zasedli k slavnostní večeři. Připili by si vínem a teprve potom by se mu zmínila o štěněti. Určitě by měl pochopení…

„Celý den se ti marně snažím dovolat,“ vyčetl jí přísně a chytil Shuli do náruče. „Kdes, prosím tě, byla?“

Jane měla sto chutí odseknout, že už není jeho sekretářka, a proto nemá právo se k ní chovat takhle povýšeně. Pak se ale ovládla. Musela připustit, že má důvod se zlobit. „Chceš, abych to vyprávěla od začátku, nebo jen stručně – to nejpodstatnější?“ Místo aby vyčkala na odpověď, popadla kýbl se špinavou vodou a vylila ji do záchodu.

„Radši to zkrať,“ navrhl jí, když se vrátila.

„Dobrá.“ Otřela si ruce a pak se k němu otočila. Neměla odvahu ho upozornit, že Shuli si utřela špinavé ruce do límečku jeho sváteční košile. „Takže…“ nadechla se, „hned po snídani přijela úklidová služba. Měla jsem pocit, že neustále překážíme, a ten kravál od vysavače se nedal vydržet. Řekla jsem si, že bude lepší, když půjdeme se Shuli na procházku. Chtěla jsem se rozhlédnout po okolí – najít poštu, obchody… Prostě se ukázat sousedům, aby měli o čem drbat.“

„Víš moc dobře, jak se stát středem pozornosti,“ poznamenal.

Nejistě na něj pohlédla. Nevěděla, jak to myslí. „Sotva jsme vyšly z domu, nalepil se na nás tenhle chlupatý smetáček.“ Mark pohlédl na psa, ale své mínění si nechal pro sebe. „Pokoušela jsem se ho odehnat, ale pokaždé vběhl do silnice,“ vysvětlovala provinile. „Nechtěla jsem, aby ho zajelo auto, a tak jsem ho odvedla zpátky na chodník.“ Opět na to nic neřekl. „Měla jsem o něj strach, Marku.“

„Proto jsi ho vzala domů?“

„Ne… vlastně ano. Napřed jsme ho odvedly do útulku. Neměl obojek…“ „Teď už ho ale má.“

To je jako chození se sítem pro vodu, pomyslela si, ale nechtěla se nechat vyprovokovat. Přece jenom je to Markův domov. Vždycky tu měl poklizeno, a teď… Má právo být rozzlobený. „Ptala jsem se v obchodě, na poště i v hospodě, ale nikdo neví, čí by mohl být.“

„Všichni tu mají čistokrevné psy. Většinou dalmatince nebo labradory. Ani se nedivím, že se k němu nikdo nepřihlásil.“

„Přitom má dobráckou povahu,“ hájila štěně. Pak si ale uvědomila, že to není ten nejlepší argument. „Byla jsem s ním i na policii,“ pokračovala. „Řekli mi, že jeho majitel se ho chtěl nejspíš zbavit. Asi ho v noci vyhodil z auta. Jak může být někdo tak krutý?“

„Takové lidi nechápu.“ Stěně popolezlo k Markovým nohám a zvědavě ho očichávalo.

„Navrhli mi, abych ho vzala do útulku,“ pokračovala. „Když jsme ale odjížděly, strašně kňučel. Shuli se rozplakala.“

Mark na ni tázavě pohlédl. „A ty taky, viď?“

„Vůbec ne.“ Rychle mrkla, aby zahnala slzy. Nechtěla, aby si o ní myslel, že je přecitlivělá.

„Vůbec ne,“ opakoval nevěřícně. „Takže celý ten stručný příběh směřuje k tomu, že teď máme pejska?“

„Opravdu nevím, co jsem měla dělat.“

Potřásl hlavou, jako by nemohl uvěřit vlastním uším.

„Zlobíš se?“ zeptala se.

„Zlobím?“ Mark hleděl do jejích nevinných vyplašených očí. Skoro, jako by měla strach, že ji i se psem vyhodí na ulici. Ozvaly se v něm výčitky. „Proč bych se zlobil? Žes pomohla tomu štěněti?“

„Je to moc milý pejsek, tati,“ vložila se Shuli. Stěně se podsadilo a oddaně na ni zíralo.

„Nezůstane tu napořád. Jen do té doby, než se objeví jeho majitel,“ přidala se Jane. „Na policii i v útulku jsem nechala naše telefonní číslo.“

Obě dvě na něj prosebně hleděly. Mark cítil, jak se jeho rozmrzelost z nevydařeného dne pomalu vytrácí. Schválně však váhal, jako by se nemohl rozhodnout. Zamyšleně podrbal štěně za ušima.

„Tati, je to opravdu, strašně moc milý pejsek,“ ujišťovala ho Shuli. Ve tváři se jí zračilo rozechvělé napětí.

„To vidím,“ odpověděl Mark, když mu štěně olízlo prsty. „Už jste mu daly jméno?“

„Jméno?“ podivila se Jane, jako by ji to nikdy ani nenapadlo,

„Říkáme mu Bob,“ prozradila Shuli. „Pojď ke mně, Bobe.“ Stěně nadšeně zavrtělo ocáskem.

Mark překvapeně vzhlédl. „Bob? Proč Bob?“

„Jen tak.“ Jane pokrčila rameny. „Prostě jsme se shodly, že to je Bob.“

„Takže Bob,“ poznamenal, aniž by se usmál.

Jane se ani nedivila, že nemá náladu na žerty. Místo klidného večera, takové překvapení – totiž Bob.

„Bude potřebovat vodítko a pořádný obojek,“ utrousil Mark. „Taky bychom ho měli dát očkovat.“

„Není třeba,“ ujistila ho Jane. „V útulku ho prohlídli a rovnou ho naočkovali.“ Za malý poplatek, dodala v duchu.

„A co ten obojek?“

„Ten nám dali taky. I vodítko. Je totiž strašně živý…“ „Honil kačenku, tati,“ přidala se Shuli. „Vběhl přímo do jezírka, až všude stříkalo bláto…“ Nadšeně rozhodila rukama, aby to názorně předvedla.

„Díky, Shuli,“ povzdechla si Jane, „dočista jsem zapomněla.“ Doufala, že alespoň tohle zatají. Mark se kupodivu začal usmívat. „Chtěla jsem ho opláchnout hadicí, ale utekl mi.“

„Vběhl do kuchyně a otřepal se,“ doplnila Shuli. „Vidíš, tati?“ Ukázala na rozstříkané bláto na zářivě bílé stěně.

„Nejenom Bob by potřeboval umýt,“ řekl Mark a setřel Jane z obličeje kousek bláta. Chladivý dotek jeho prstů ji příjemně pohladil po rozpálené tváři. Kdyby byla kočka, začala by slastně příst… „Musel to být těžký den. Ani se nedivím, žes neměla čas zkontrolovat záznamník.“

„Proboha!“ vyhrkla. „Tys mi volal? Nějaký průšvih?“

„Nezapomněla ses ozvat matce?“

Jane si zděšeně zakryla ústa. „Hned jí zavolám. Jenom se osprchuju…“

„Už je pozdě. Volala mi hned ráno. Tvoje sestra čeká dítě. Elizabeth?“

„Opravdu? To je skvělé! Už dlouho se snažili…“ Náhle se zarazila. „Promiň. Pokračuj.“

„Tvoje máma už všechno ví. Včera ti volala, aby se s tebou podělila o tu novinu. Ta ženská z účtárny, která si pronajala tvůj byt, jí všechno vyzvonila.“

„Ach Marku! To mě mrzí… Cos jí vlastně řekl?“

„Co jsem měl dělat? Přiznal jsem se…“ Jane smrtelně pobledla. „Přiznal jsem se, že jsem tě prosil, aby ses ke mně nastěhovala, ale tys nechtěla, dokud nejsme svoji. Tak jsem si tě vzal.“

„Tos vymyslel dobře,“ ulevilo se jí. „A dál?“

„Dál už nic. Zbytek je naše soukromá záležitost.“

„Jasně, jasně…“ Ztěžka polkla. „A mámě to stačilo?“

„To ne. Ještě jsem jí vysvětlil, jak je to se Shuli.“

Cítila, že něco zamlčuje. „A to je všechno?“

„Pak jsem jí navrhl, aby k nám spolu s tvým tátou zašli na večeři…“

SEDMÁ KAPITOLA

„Na večeři?“ Jane ztěžka polkla. „Kdy, prosím tě?“ Když ale neodpovídal, poplašeně vydechla: „Snad ne na dnešek? Určitě ne na dnešek, viď?“

Rozpačitě se pousmál. „Ty snad čteš myšlenky – mají přijít v půl sedmé,“ přiznal se. „Nechtěl jsem je zvát, ale tvoje máma si myslí, že před ní něco tajíme.“

„Hloupost! Co bychom tajili?“ zeptala se přiškrceným hlasem, a pak vyděšeně zakvílela: „Říkáš v půl sedmé?“

„Přesně tak.“

„To je v…“ Nedokázala pokračovat. Zvlášť když Shuli poslouchala. „To je za chvilku!“

„Chtěl jsem, aby přišli dřív, než půjde Shuli spát.“ Zamyšleně pohlédl na svou dceru, která se mazlila s Bobem. „Třeba ji rádi uvidí…“

„Určitě ano.“ Je tak roztomilá, že si ji musí na první pohled zamilovat. „Promiň, že jsem tak rozrušená. Jsi hodný, žes je pozval, ale nevím, jak to tu stačím nachystat.“

„Žádný strach. Copak si myslíš, že tě nechám ve štychu? Požádal jsem Patsy, aby objednala večeři pro čtyři i s donáškou.“

„S donáškou?“ Jane si dala ruku na ústa a žalostně zaúpěla. Smolnější den si stěží dokázala představit…

„Co je na tom? Caroline to tak dělala vždycky…“

Caroline? Možná jejich manželství není jako z pohádky, ale rozhodně nechtěla hrát roli náhradnice za jeho mrtvou manželku. „Nejsem Caroline,“ upozornila ho chladným hlasem.

„Nejsi,“ souhlasil. Pohledem přelétl po její špinavé tváři, blátě na stěně a štěněti. Připadalo jí, že jí tím dává jasně najevo, že se s ní nemůže rovnat. „Caroline by na takového voříška ani nepohlédla, natožpak aby kvůli němu promarnila půl dne.“

„Ne? Snažila jsem se tě přesvědčit, aby sis zkusil najít dokonalou ženskou přes inzerát. Nechtěl ses ale obtěžovat, a zvolil jsi nejsnadnější řešení. Teď už to se mnou budeš muset vydržet!“ Bolestně se kousla do rtu, aby potlačila hořké slzy, které se jí draly do očí. „Já taky budu muset vydržet kázání svý mámy o tom, jak se moje sestry dokáží báječně postarat o domácnost a o děti, jak se jim daří v práci, a přitom ještě stihnout uvařit úžasnou večeři.“

„Jsi vdaná sotva čtyřiadvacet hodin,“ odsekl. „Dokonce i tvoje matka musí pochopit, že máš mnohem důležitější starosti než vaření.“

„A proč by měla? Ty sám jsi byl celý den v práci. Dnešek je pro tebe obyčejný všední den jako každý jiný!“

Mark se zarazil. Nechápal, co jí to přelétlo přes nos. Vždyť se přece jasně domluvili, nebo snad ne? Začínal litovat, že si všechno důkladněji nepromýšlel a nechal se omámit vidinou snadného řešení.

„Dobře, dobře…“ chlácholil ji. „Takže znovu od začátku. Právě přicházím domů a zdravím tě: Ahoj, zlato. Konečně jsem doma. Jak ses měla? A ty na to: Ani se neptej, a všechno mi vylíčíš. A já potom řeknu: To nic není, kdybys tušila, co se stalo mně…“ Mark vzal její tvář do dlaní, tak aby mu musela hledět do očí. „Usměj se alespoň trochu,“ zaprosil úpěnlivě.

„Já… promiň.“ Jane se celá zarděla. „Nevím, co to do mě vjelo.“ Chvíli se odmlčela. „Omlouvám se za to štěně… Taky za ten nepořádek.“ Zhluboka se nadechla a pak roztřeseným hlasem pokračovala: „Ještě jsem ti neřekla, že Bob vyhrabal díru na zahradě. Poničil ti trávník.“ Vystrašeně čekala, co na to řekne.

Mark si najednou vyčítal, že se k ní chová, jako by stále byla jeho sekretářkou.

„Poničil nám trávník, Jane. Tohle je přece i tvůj domov a Bob je náš pes.“

„To myslíš vážně?“ Nadšeně se rozzářila. „Opravdu tu může zůstat?“

„Nechám to jen na tobě.“ Sklonil se ke štěněti a podrbal ho za ušima. „Je moc pěkný. Jiný než ostatní. Nejspíš bych si vybral jiného, ale…“

„Já si ho nevybírala. On si vybral nás. Dobře si rozmysli, jestli ho opravdu chceš. Stačí slovo a vezmu ho do útulku. Tam mu určitě nějakého pána najdou. Jestli tu ale zůstane, zůstane tu napořád.“

„Nemám strach, že bychom se sem nevešli.“

„Ale…“

„Už dost,“ zarazil ji. Jemně ji pohladil po čele, jako by z něj odháněl zachmuřený výraz. Nechtěl, aby si dělala starosti. Nechtěl, aby trnula strachem kvůli nepořádku v kuchyni. V náhlém popudu se k ní sklonil a zlehka ji políbil. „V domě, kde není ani smítko, se špatně bydlí, Jane,“ zašeptal. Byl tak blízko, že viděl nenápadné zlatavé pihy na jejím nose. „Věř mi. Znám to moc dobře.“

Jane si sepjala vlasy sponkou z ebenového dřeva. Před zrcadlem si upravila šaty, které jí těsně obepínaly boky, a pak si nasadila diamantový prsten – dárek od Marka.

Věděla, že pouze tímhle rodiče neošálí. Máma si myslí, že něco skrývají, a tak bude podezíravá. Táta se taky nedá opít rohlíkem – díky své dlouholeté lékařské praxi si vypracoval pozoruhodný čich na vše, co není, jak má být.

Nejvíc se ale obávala, že si máma bude chtít prohlédnout Markův dům. Což se dalo očekávat…

Opatrně vyklouzla na chodbu. Mark byl dole v kuchyni, kde si hrál se Shuli a s Bobem. Potichu se vkradla do jeho ložnice. Srdce jí bušilo jako o závod. Děsila se, že by ji tu přistihl. Neměla ale čas se příliš znepokojovat.

Rychle došla ke starožitnému toaletnímu stolku a položila na něj svůj stříbrný kartáč na vlasy, který zdědila po babičce. Ještě k němu přidala několik sponek do vlasů a krém na ruce. Svůj elektrický kartáček – nikdy nepoužitý dárek od matky – postavila viditelně hned vedle Markova. Bílý župan si našel místo na věšáku po boku svého dvojčete. Jeho a její.

Kvapně se otočila k posteli. Bezděky si vybavila jeho něžný polibek… Vzápětí ji zavalila celá záplava vzrušujících představ. Přitiskla si k tváři hedvábnou noční košili a zasněně si představovala, jak stojí před Markem, košile jí sjíždí z ramen a lechtivě se jí obtáčí kolem kotníků. Mark zamilovaným pohledem klouže po jejím těle… Něžně ji zvedá do náruče… a opatrně ji pokládá do měkké postele…

Hluk přijíždějícího auta ji vytrhl ze snění. Spěšně schovala noční košili pod polštář. Dala si záležet, aby zpod něj nenápadně vykukovala černá krajka. S toužebným povzdechem ještě naposledy pohladila bělostné povlečení, a pak už se ozval domovní zvonek.

Mark udiveně zíral na Jane, která spěchala po schodech do předsíně. Ještě před chvílí byla bledá jako křída, až měl strach, že všechno okamžitě vyzradí. Teď jako by z ní spadla všechna nervozita – s růžovými tvářemi a očima zářícíma štěstím vypadala jako dokonalý obraz čerstvé novomanželky.

Znovu ta podivná proměna. Dva a půl roku ji vídal takřka denně a myslel si, že ji dokonale zná. Teď najednou si uvědomil, že pod nenápadným zevnějškem spolehlivé sekretářky se skrývá přitažlivá žena, jež je pro něj dokonalým tajemstvím.

Strašně rád by se jí svěřil se svými pocity. Měl neodolatelnou chuť jí říct, jak jí to sluší. Škoda, že si stejně bude myslet, že to říká jen ze zdvořilosti…

„Vypadáš… skvěle,“ vydechl. „Proč sis vlastně nevzala šaty, cos měla na svatbě?“

„Tyhle jsou daleko prostší, a to bude mnohem lepší,“ ujistila ho a sjela dlaněmi po přiléhavé látce. V tom nevinném gestu bylo tolik svůdnosti, až Mark ztěžka polkl. „Máma uvidí, že nic neskrývám. Vyvrátím tak podezření, že jsme se svatbou pospíchali, protože jsem těhotná.“

„Cože…? Vidíš, to mě nenapadlo.“

„Navíc vynikne i tohle.“ Pozvedla ruku s prstenem. Diamanty se třpytivě zablýskly v paprscích zapadajícího slunce. Znovu se ozvalo drcení domovního zvonku, ale Mark nereagoval. „Myslím, že se před nimi neschováme,“ upozornila ho. „Měl bys jim otevřít.“

„Co kdybychom je uvítali společně?“ navrhl a podal jí ruku. Jane ji nesměle uchopila.

„To nevypadá moc důvěryhodně.“ Než se stačila vzpamatovat, uchopil ji kolem pasu a pevně ji k sobě přitiskl. Vzápětí prudce otevřel dveře.

Jane ztěžka zalapala po dechu.

„Mami, tati… to je Mark…“

OSMÁ KAPITOLA

Mark si trochu rozpačitě potřásl rukama s oběma rodiči. Pak se matka obrátila k Jane a pevně ji objala. „Moc ti to sluší,“ pochválila ji. „A kdo je tohle?“

Shuli se stydlivě schovávala za Markovýma nohama. Chvíli trvalo, než se nechala přemluvit k nesmělému pozdravu. Zato Bob se nadšeně vyřítil ze dveří, až ho Jane musela volat zpět. „Musím ho chytit…“ omluvila se a vyrazila za ním na zahradu.

Otec šel s ní. „Maminka si dělala starosti, Jane,“ poznamenal. „Mám ale dojem, že úplně zbytečně. Ještě nikdy jsem tě neviděl tak šťastnou.“

Měl pravdu. Zvláštní, že stačil jediný Markův polibek a pouhé objetí, aby se svět jevil v zářivých barvách. „Skoro…“ rozmarně máchla rukou, „…se vznáším.“

„To rád slyším. Jenom mě mrzí, že jste neměli svatbu v kostele a já tě nevyprovodil k oltáři.“

Naštěstí se k nim zrovna přiřítil Bob a nadšeně na ně vyskakoval. „Přestaň! Dolů, Bobe!“ okřikla ho Jane a rychle ho chytila za obojek. „Promiň,“ obrátila se na otce, „máme ho první den. Našli jsme ho na ulici.“

„Budou s ním těžkosti, než ho vychováte.“

„Je štěstím bez sebe, že si ho někdo vzal,“ vložil se Mark, který přinášel podnos se skleničkami a šampaňské. „Dokážu se vžít do jeho kůže.“ Otevřel láhev a nalil všem do skleniček. „Jennifer,“ oslovil svou tchyni a podal jí sklenku se šampaňským. Jane překvapeně zamrkala. „Harry.“

„Díky, Marku. Právě jsem Jane říkal, jak mě mrzí, že jsem ji nedoprovázel k oltáři jako všechny její sestry.“

Mark podal skleničku i Jane a smyslně na ni mrkl, až jí zatrnulo.

„Omlouvám se, ale už jsem se nemohl dočkat, až budeme svoji,“ vysvětlil s neodolatelným úsměvem.

Bylo to tak umně zahrané, že kdyby Jane nevěděla, jak se věci mají, určitě by mu na to skočila. Dokonalá přetvářka! Stejně jako ten polibek a to objetí…

Svět okamžitě pozbyl oslnivého lesku. Jane najednou všechno vnímala jakoby z dálky, pohroužená ve svých chmurných myšlenkách.

„Jane?“

Překvapeně sebou trhla. „Promiň, co jsi říkal?“

„Navrhl jsem tvým rodičům, aby u nás přespali. Vysvětli jim, že by byla bláhovost, aby se ještě večer trmáceli domů. Vždyť je tu spoustu místa.“

Jane se skoro zakuckala. Copak se pomátl?

„Opravdu nemůžeme,“ rychle se vložil otec. „Brzy ráno musím být v nemocnici. Vy k nám ale přijeďte na víkend. Sejde se celá rodina a všechno pořádně oslavíme. Shuli se u nás bude líbit. Uvidí spoustu dětí a moře – bydlíme jen kousek od pláže.“

„To nejde. Nemůžeme tu nechat Boba,“ spěšně odmítla Jane, jako by měla strach, že se Mark znovu zapomene a bezmyšlenkovitě kývne.

„Tak ho vezměte s sebou. Jeden pes navíc nebude vadit. Co třeba hned příští víkend?“

„To je bezvadný nápad,“ nadšeně souhlasil Mark. Jane ani nestačila zareagovat. Stejně by si nestihla vymyslet žádnou pořádnou výmluvu. „Shuli nemá žádné sestřenice ani bratrance, a tak bude určitě nadšená. Co ty na to, Jane?“

Než ze sebe něco rozpačitého vykoktala, otec se znovu obrátil na Marka. „Vy nemáte příbuzné?“ podivil se.

„Jen matku a sestru. Obě ale žijí jen svou prací, a tak se jako rodina příliš často nescházíme. Shuliina matka byla jedináček. Její rodiče tragicky zemřeli, a tak ji vychovávala babička. Se Shuli jsme zůstali na všechno sami.“ Pak pohlédl k Jane. „Teď se to ale změnilo.“

„Třeba bude mít Shuli brzy bratříčka nebo sestřičku,“ přidala se matka.

„Proboha, Jennifer, nesmíš na ně tak spěchat,“ mírnil ji otec a díkybohu stočil hovor jinam. „Máte překrásný dům, Marku. Představoval jsem si ho úplně jinak. Viděl jsem některé vaše projekty, a tak jsem žil v domnění, že budete bydlet v supermoderní minimalistické krychli ze skla a oceli.“

Pouze Jane si povšimla neznatelného stínu, který přelétl přes Markovu tvář. „Promiňte,“ omluvil se, „půjdu se podívat, jak to vypadá s večeří.“

„Já zatím uložím Shuli do postele. Chceš jít se mnou, mami? Alespoň se porozhlédneš, jak to u nás vypadá.“

Jane se ztěžka opřela o dveře. „To byl opravdu náročný večer.“

„Docela se mi to líbilo,“ podotkl Mark. „Jsou moc milí.“

„Netvrdila jsem, že ne. Až na to, že máma ode mě vždycky očekává víc, než dokážu splnit. Co bys ale dělal, kdyby přijali tvé pozvání a zůstali tu přes noc? Zapomněls, že v pokoji pro hosty bydlím já.“ Nejspíš by ji nenápadně přesunul do pokojíčku v podkroví… Nechtěla mu to ale vyčítat, a tak nečekala na odpověď a začala poklízet ze stolu.

„Nech to nádobí. Pojď si chvíli sednout a trochu si vydechni.“ Sám se pohodlně usadil na pohovce a vyzývavě poplácal místo vedle sebe. Jane neměla na podobné důvěrnosti náladu. Sladké úsměvy, vřelé tisknutí rukou…

Přesvědčila se, že je to jenom divadlo. Obecenstvo už beztak odešlo. Další představení se bude konat až příští víkend u jejích rodičů.

„Mám ještě jednu otázku,“ pokračovala rozpačitě. Nechápala, proč se jí do očí derou ty hloupé slzy. Vždyť si za všechno může sama. „Co máš vymyšleno na příští víkend? Uvědomuješ si, že budeme spát v jedné ložnici?“

Dlouze se zamyslel, jako by potřeboval důkladně zvážit svou odpověď. „Hlavně si nesmím zapomenout pyžamo.“

Na vtipkování neměla náladu. „Bude lepší, když to odložíme na ráno. Půjdu si lehnout. Nezapomeň, prosím, vyvenčit Boba.“

„Jane…“ S očekáváním se k němu otočila. Natáhl se na gauč a založil si ruce za hlavu. Pak ospale zavřel oči. „Dobrou noc.“

Mark se neklidně převaloval na posteli a před očima mu vyvstávaly vzrušující obrazy noci plné vášně. On a ona. Jane…

Vůbec tomu nerozuměl. Ještě před týdnem pro něj byla jen spolehlivou sekretářkou bez kapky ženské smyslnosti. Nyní zcela opanovala jeho myšlenky. I teď jako by cítil jemnou vůni jejího parfému.

Jak často ji chtěl dneska políbit? Zvednout ji do náruče, toužebně ji líbat a nemyslet při tom na minulost… Když odcházela spát, musel se vší silou držet, aby jí nenavrhl, že ji doprovodí…

Zvedl se z postele a nervózně přecházel po ložnici.

Taková vášeň se nezrodí ze dne na den. Musela v něm bujet už dlouho, a pak se náhle rozvinula. Přitom Jane neoplývala žádnou okázalou krásou. Nebyla tím typem ženy, za níž se muži otáčejí. Zato její dobrosrdečnost a velkorysost musela rozehřát srdce i toho nejzahořklejšího mrzouta.

Škoda že jejich vztah není daleko hlubší… Třeba by stačilo, aby jí dal najevo své city… Třeba by Jane postupně zapomněla na vnitřní bolest, která ji vehnala do formálního manželství…

Náhle šlápl na něco špičatého. Sponka do vlasů. Kde se tu vzala? Že by od Jane?

Rozsvítil lampičku a okamžitě si povšiml všech těch do očí bijících drobností, které tu nechala. Došlo mu, že je sem nastražila kvůli rodičům.

Vtom mu pohled padl na krajkový okraj hedvábné noční košile, který rafinovaně vykukoval zpod polštáře.

Noční košile, podmanivá vůně jejího těla…

Se zasněným povzdechem vklouzl do županu a sešel do pracovny. Stejně by neusnul, a tak se rozhodl, že alespoň dohoní skluz v práci…

DEVÁTÁ KAPITOLA

„Je to mnohem náročnější, než jsem si myslela,“ odpověděla Jane na Laineinu zvědavou otázku. Strčila si sluchátko pod bradu a pokračovala v úklidu Markovy pracovny. Chtěla to stihnout dřív, než se Shuli vrátí z dětského kroužku. Všude po pracovně se povalovaly staré projekty – Mark je nejspíš ukazoval otci. „Představ si, že včera k nám přišli na večeři táta s mámou.“

„To vím. Tvoje máma volala našim. Pořádně jsem to schytala, že jsem všechno tutlala. Doufám, že jsem nedostala vynadáno zbytečně, Jane.“ Když se nedočkala žádné odpovědi, káravě pronesla: „Tak se mi zdá, že ještě stále bydlíš v pokoji pro hosty!“

„Je to tak,“ přiznala se neochotně. „A nejenom to…“

„Snad jste se nepohádali?“

„Tak trochu.“

„Cože? A proč?“

„Kvůli hlouposti. Už je to za námi,“ ujistila ji, přestože ji dosud strašlivě mrzelo, že jí Mark vyčetl, že není jako Caroline. „Začalo to tím, že jsem domů přivedla zaběhlého psa.“

„No proboha! Co tě to popadlo?“ vyhrkla Laine, když jí Jane všechno vylíčila. „Nestarej se o zatoulané voříšky, ale o sebe.“

Jako Caroline? ušklíbla se v duchu. „Neměj strach. Vím, co dělám.“

„Řeknu ti, že mám z Marka bezvadný pocit. Vyřiď mu, že ho pozdravuju, a dej mu za mě pořádnou pusu.“

„Vydrž chvilku. Ještě jsi neslyšela to nejhorší. Naši nás pozvali na příští víkend k sobě. Sejde se tam celá rodina.“

„A děje se něco?“

„Uvažuj, Laine.“

„Ach tak. Čeká vás společná noc… Hlavně si nezapomeň tu sexy noční košilku.“

„Nestojím jen o sex, Laine. Chci, aby mě opravdu miloval.“

„Ale, zlato. Dej na mě – rozpusť si vlasy, vezmi si tu košilku a pak už jenom čekej, co bude dál. Uvidíš, že neodolá. To ti přísahám.“ Na chvíli se odmlčela. „A co ta mrňavá princezna?“

„Shuli? Je úžasná. Teď je v dětském kroužku. Představ si, že za mnou ráno přišla a zeptala se, jestli mi smí říkat mami.“

„Ach, Jane! Asi tě to dojalo, viď?“ „Skoro jsem brečela.“ „To ti věřím…“

Jane ještě slíbila, že se brzy ozve, a pak zavěsila. S povzdechem se rozhlédla po Markově pracovně. Její pohled upoutal roztrhaný nákres, který byl nedbale pohozený v koši.

Zvědavě vytáhla jednu z roztržených částí. Nebyla to žádná významná zakázka, protože v rohu scházelo pořadové číslo i jméno firmy. Pouze malý nápis oznamoval: Rodinná vila, Upper Haughton, a k tomu datum. To už je skoro šest let, pomyslela si.

Pečlivě složila jednotlivé díly dohromady. Okamžitě tu stavbu poznala. Zrovna dneska ráno, když vedla Shuli do dětského kroužku, kolem ní procházela.

Nejspíš by si té vily vůbec nevšimla, protože byla schovaná za sešlou cihlovou zdí. Když ale se Shuli míjely branku, právě z ní vycházela majitelka s dvěma malými dětmi, a tak se s ní Jane dala do řeči. Teprve tehdy upoutal domek její pozornost a obdivné ho pochválila.

„Měli jsme obrovské štěstí,“ svěřovala se majitelka. „Přesně něco takového jsme hledali, i když vím, že ne každému se naše vila musí líbit. Navrhoval ji jeden architekt jako překvapení pro svou nevěstu. Ta ale měla tradičnější vkus, a proto si vybrala dům ve stylu georgiánské fary.“

Jane okamžitě poznala Markův rukopis a jen stěží potlačovala slzy. Když hleděla na ten projekt, do něhož vložil celé své srdce, divže se znovu nerozplakala.

„V sobotu pořádají rodiče z dětského kroužku dobročinný bazar, Marku. Už jsem probrala svůj šatník, ale moc toho nemám. Co ty? Nenašel bys nějaké staré šatstvo?“

Mark překvapeně vzhlédl od rozečtených novin. Už několik dní si Jane zachovávala odměřený odstup. Všechno, co dělala, bylo naprosto dokonalé – žádné podobné příhody jako s Bobem. Přesto ale cítil, že něco není v pořádku. Bohužel nevěděl co. Pokaždé, když se ji snažil přimět ke sdílnosti, okamžitě se vymluvila, že má spoustu neodkladné práce.

Úmyslně vnukl Shuli nápad, aby jí začala říkat mami. Doufal, že se tím prolomí citová bariéra, která je od sebe odděluje. Zdálo se, že to funguje – vždyť Jane skoro plakala, ale zřejmě to nestačilo. I teď vypadala plaše a roztěkaně.

„Dej si pozor, Jane. Jakmile se zapojíš do těchhle dobročinných akcí, máš o volný čas postaráno. Už tě přemlouvají, abys jim v sobotu pomáhala s organizací?“

„Neměj strach. Stejně bych musela odmítnout,“ odpověděla. „Tenhle víkend jedeme k našim.“

„Hlavně, abys nedala do bazaru všechna moje pyžama.“

Jane ale nebylo do smíchu. Právě naopak. Od té chvíle, kdy v Markově pracovně objevila projekt vily pro Caroline, propadla beznaději. Tehdy pochopila, jak moc ji Mark musel milovat a jak marné jsou její naděje, že by se jednou mohl zamilovat i do ní.

„Nemusíme tam jezdit, Marku,“ navrhla mu a doufala, že se chytí příležitosti. „Určitě bychom si našli nějakou výmluvu.“

„To nejde. Všichni na nás čekají. Je to sice tajemství, ale chystá se ohromná oslava.“ Že by mluvil s rodiči? Musel si všimnout, jak znejistěla, protože okamžitě dodal: „Harry mi volal a ptal se, jestli s ním půjdu na ryby.“

„Ach tak.“

„Netvař se tak zděšeně. Přísahám, že nechrápu,“ ujistil ji a zase se pustil do čtení novin.

„Přestaň!“ okřikla ho a vytrhla mu noviny z rukou. „Nech už těch narážek a zkus mě brát vážně!“

„Vážně? Co je na tom tak vážného? Myslel jsem, že jde jen o dobročinný bazar… Dobře tedy. V podkroví se válí spousta šatstva, co tam zůstalo po Caroline. Vyber si, co chceš. Určitě se to prodá spíš než moje obnošené košile.“

Jane ohromeně zírala. I Mark byl zjevně zaskočený. Jako by ho samotného překvapilo, jak snadné je učinit takové důsledné rozhodnutí. Beztak měl ty hadry vyhodit už dávno…

„Teď už si žádnou legraci nedělám. Jsi spokojená?“

Na okamžik zůstala nehybně stát, ale pak se beze slova otočila. Slyšel, jak stoupá po schodech do podkroví. Chvíli jí trvalo, než našla komoru s luxusním šatstvem, které kdysi patřilo Caroline.

Mark nalil do sklenek brandy a vydal se za ní.

„Jane?“ Chvíli sledoval, jak se probírá šatstvem, a pak jí nabídl pití. Mlčky, takřka lhostejně, si vzala podávanou skleničku a zhluboka si přihnula.

„Tyhle šaty způsobí na bazaru hotový poprask,“ zkusil navázat hovor.

Jane si myslela, že tu zbylo jen pár balíků starého prádla. Nikdy by nečekala, že tu nalezne hotový sklad prvotřídního zboží. Samé známé značky… Caroline by si na sebe nic obyčejného nevzala. Skrz naskrz výjimečná…

„To nejde… to nemůžu…“ Raději zmlkla. Stejně ze sebe nic kloudného nedokázala vypravit.

„Proč bys nemohla? Jsou to jen staré hadry. Nebo bys to chtěla nosit?“

Odmítavě zavrtěla hlavou a poplašeně couvla. „Asi by mi to neslušelo.“ A hlavně by se to neslušelo, dodala v duchu.

„Máš pravdu,“ přitakal.

Jane bolestně píchlo u srdce. Uvědomila si, že se ocitla na tenkém ledě a že tenhle souboj nemůže vyhrát. Mark se nikdy nesmí dozvědět, že je do něj zamilovaná. Jinak by pozbyla i poslední kapku důstojnosti.

„Caroline byla o hodně vyšší než ty,“ pokračoval a shýbl se pro elegantní lodičky. Ve všem dokonalá, pomyslela si hořce. „I boty si nechávala šít na míru.“ Musela mít dlouhé elegantní nohy…

„Řekni mi o ní víc, Marku. Jaká vlastně byla?“ Připadalo jí, jako by vyvolávala duchy.

„Vážně to chceš slyšet?“ Nechtěla. Nechtěla, aby vyslovil byť i její jméno. Věděla ale, že dokud nebudou mít odvahu tohle téma otevřít, jejich manželství zůstane jen falešnou přetvářkou. „Caroline je úplně všechno, co tu vidíš, Jane,“ řekl po chvilce váhání. „Tenhle dům, tyhle šaty… Dokonalost sama. Byla posedlá touhou po dokonalosti, a to se jí stalo osudné.“

Jane se zamračila.

„Myslela jsem, že se utopila…“

„Nebyla to nešťastná náhoda. Trpěla postnatální depresí.“

Bezděčně se zachvěla. „Neměla jsem ponětí. Chudák ženská. A co teprve Shuli…“ Pak ještě dodala: „A ty.“

Něžně ji chytil za rameno. „Pojďme dolů.“ Ve dveřích se ještě otočil. „Zítra to všechno vyházím.“

„Ne.“ Pohlédla mu do očí. „Udělám to sama. Neměj strach, nic z toho do bazaru nedám. Nechci, aby se lidé přehrabovali v jejím oblečení a vedli řeči.“ Jak by se asi Mark cítil, kdyby potkal nějakou sousedku v jejích šatech? „To se… nehodí.“

„Jsi strašně ohleduplná, Jane. Nejspíš si to ani nezasloužím. Moc ti děkuju.“

Když se vrátili do obývacího pokoje, Mark dolil skleničky. „Byli jsme jedinečný pár,“ vyprávěl s příchutí hořkosti. „Měli jsme úplně všechno – peníze, úspěch, bezstarostný život. Byli jsme šťastní. Pak se Caroline rozhodla, že by chtěla miminko. Všechny její přítelkyně měly děti. Vypadalo to tak jednoduše – několik měsíců šťastného očekávání, a pak, když se to roztomilé stvoření narodí, všechny starosti převezme chůva.“

Jane se zachvěla. „A co ty?“

„Já? Byl jsem šťastný jako blecha. Měl jsem dojem, že se celý svět točí okolo mě.“ Zhluboka se napil. „Prvních pár měsíců to šlo. Chlubila se svým kamarádkám, vychutnávala obdiv ostatních, četla spousty knih o rodičovství. Chtěla být dokonalou matkou. A pak…“ Strnule potřásl hlavou. „Vůbec tomu nerozumím. Připadá mi, že dostala strach a zpanikařila. Počáteční nadšení vyprchalo a ona si uvědomila, co ji vlastně čeká. Chtěla vzít všechno zpět, ale už to nešlo.“

„To je strašné…“

„Hledala viníka a já jsem byl po ruce… Měla právo mi to vyčítat. Byla jako nádherný, mistrovsky vybroušený křišťál. Jedinečná, ale strašně křehká. Měl jsem tušit, že roli matky nezvládne. Že je to pro ni jenom hra…“

„Marku…“ snažila se ho zarazit. Vsadila by se, že to tak nemyslí. Vůbec ji ale nevnímal, jako by se potřeboval svěřit se svými pocity, které tak dlouho skrýval hluboko ve svém nitru.

„Nebylo to ani tak kvůli obvyklé ranní nevolnosti, spíš jí začaly haprovat nervy. Připadal jsem si úplně bezmocný.“ Zamyšleně koukal na dno sklenky. „Poslední tři měsíce byly hotovým peklem. Doufal jsem, že s příchodem dítěte se všechno zlepší, ale bylo tomu spíš naopak. Caroline jako by ztratila o všechno zájem. Nebyla schopná se postarat ani o sebe, natožpak o Shuli. Dokonce jsem jí musel mýt vlasy…“

Jane se bolestně stáhlo hrdlo. Hlavně se nesmím rozplakat, umiňovala si. Musím být silná…

„Se Shuli si vůbec nevěděla rady. Bála se jí dotknout. Skoro se na ni nemohla podívat. Měli jsme sice chůvu, ale ta přicházela jen na výpomoc… Snažil jsem se jí co nejvíc ulehčit, ale nemohl jsem seknout s prací. Možná to nezvládala, protože sama neměla matku…“

Jane si vzpomněla na svou vlastní matku, na niž se vždycky mohla spolehnout. Dokonalá jistota a pevná opora. „Máš pravdu,“ souhlasila. „Byl by to podstatný rozdíl…“

„Byla naprosto bezradná. Nedokázala se postarat o to malé bezbranné stvoření, které na ní zcela záviselo. Byla z toho zoufalá, strašně si to vyčítala. Když jí pár přátel nabídlo, aby s nimi jela ke Středozemnímu moři, úpěnlivě mě prosila, abych ji pustil. Ach bože! Myslel jsem, že jí to prospěje. Slunce, pláž, koupání v moři… Strašně ráda se koupala.“

„Mohla to být nešťastná náhoda, Marku. I zdatný plavec se může dostat do obtíží.“

„Tak zněla pitevní zpráva,“ připustil. „Ve skutečnosti to ale bylo jinak… Dostal jsem od ní dopis na rozloučenou. Do vlastních rukou, spěšnou poštou. Když mi ho doručili, byla už mrtvá.“

„Je mi to strašně líto. Marku.“

Rozpačitě se usmál, ale v očích mu zůstával hluboký smutek. „To byl přesně její styl. Chtěla po sobě nechat uklizeno. Obyčejný lístek na rozloučenou by to nevyřešil, protože by každý věděl, že neobstála v té nejdůležitější zkoušce, jaká ženu v životě čeká. Nedokázala být matkou. Ten dopis nebyl určený veřejnosti. Jen se mi chtěla omluvit…“

„Marku, ona přece neselhala. Potřebovala pomoc…“

„A ne prázdniny u moře, viď?“ doplnil hořce. „Přesně tak. Nechci se vymlouvat. To já jsem selhal. Jako manžel.“ Pevně ji uchopil za ruku. „Slibuju ti, Jane, že tentokrát se budu snažit, abych obstál.“

Na okamžik v ní vzplála jiskřička naděje. Doufala, že ji obejme a všechno se obrátí tím správným směrem…

Vtom se z dětského pokoje ozvala Shuli. Mark se rychle otočil. Skoro jako by hledal záminku… „Nemůže se dočkat zítřka,“ vysvětlil. „Těší se na všechny bratrance a sestřenice. Nezašla bys za ní? Já se půjdu projít s Bobem.“

Kdyby mohla, zoufalstvím by hlasitě křičela. Věděla ale, že potřebuje být sám. Potřebuje si v klidu všechno promyslet. „Dej pozor, ať Bob nevběhne do rybníka,“ prohodila tiše.

DESÁTÁ KAPITOLA

Jane seděla v ložnici pro hosty a hleděla na matčinu zahradu zalitou stříbrným světlem měsíce. Otevřeným oknem pronikal svěží noční vzduch prosycený vůní květin.

Mark se takticky zdržel dole. Zřejmě jí chtěl dát šanci, aby vklouzla do postele a předstírala, že spí.

Od včerejška spolu skoro ani nepromluvili. Jane na něj sice dlouho do noci čekala, ale Mark domů nepospíchal. Nejspíš chtěl být sám, jen se svými vzpomínkami. Cestou k rodičům už nebyla příležitost si v klidu pohovořit, protože Shuli se neustále dožadovala pozornosti.

Teď konečně měli zůstat sami. Jane měla všechno naplánované. Stačí, aby ji políbil. O zbytek se postará sama…

Vtom se ozvalo tichounké zaklepání na dveře. Poplašeně sebou trhla. Srdce jí bušilo jako o závod, tváře jí hořely…

„Spíš?“ ozval se Markův hlas. Pak ji spatřil. „Promiň…“

„Nerozsvěcej,“ zašeptala, aniž by se k němu otočila. „Venku běhá liška.“ Napřáhla k němu ruku. „Pojď se podívat.“

Dlouho váhal, až začínala mít strach, že nepřijde. Pak ji ale chytil za ruku a přistoupil k oknu.

„Kde?“

„Tamhle.“ Naklonil se dopředu, až se hrudí dotýkal jejích zad. V nose ji zalechtala jemná vůně jeho kolínské. Připadal jí nesmírně silný, nesmírně svůdný… „Má mláďata.“ Ukázala na temné místo v trávě, kde dovádělo několik špatně rozeznatelných skvrn. Cítila, jak jí položil ruku na rameno. Váhavě se k němu otočila. „Vidíš je?“ zeptala se.

Ve světle měsíce nedokázala rozpoznat výraz jeho tváře. Viděla pouze temné stíny, podobně jako na starém černobílém negativu, z něhož nejde rozlišit, o koho se jedná… „Ano,“ vydechl konečně, „vidím.“ Pak se sklonil k jejím rtům a políbil ji. Jemně, něžně a… strašně krátce. Tak krátce, že než se stačila vzpamatovat, všechno zase skončilo. „Teď už jdi spát, Jane.“

„Marku…“

„Až zítra, Jane. Dobrou noc. Nemusíš se mě bát.“

Nepotřebovala, aby to opakoval ještě jednou. Hovořil jasnou řečí. Vzrušení, které ji před chvílí ovládlo, z ní rázem vyprchalo. Alespoň že temnota skryla její rozpaky. Zplihle se otočila a odploužila se do postele. Lehla si úplně na kraj, co nejdál od něj, a obrátila se k němu zády. Stejně se nemusela ničeho obávat – Mark své slovo zjevně nehodlal porušit. Mlčky seděl u okna a zamyšleně hleděl do tmy.

Nemohla mu vůbec nic vyčítat. Nikdy jí nic nesliboval. To ona bláhově doufala, že se do ní jednou zamiluje…

„Mami, můžu si s tebou promluvit?“

„Proboha, Jane, jak to že ještě nejsi nachystaná? Vždyť přijdeme pozdě.“

„Ale, mami. Přece si na sebe nevezmu večerní róbu. Jdeme jen na rodinný oběd do hospody.“ Když si povšimla, jak je matka vyšňořená, překvapeně se zarazila. „Nebo snad ne?“

„Když už jsme svěřily děti našim chlapům, přece to jen tak neodbudeme. Elizabeth objevila novou perfektní restauraci a rozhodně to není podnik, kam se chodí v džínách. Co kdyby sis vzala ty krásné šaty, ve kterých ses vdávala?“

„Ne…“

„Prosím, Jane. Zkus to přece. Jsem strašně zvědavá.“

„Proboha, mami! Ty mluvíš o šatech a podobných hloupostech, a přitom nemáš ponětí, do čeho jsem se to navezla…“

„Navezla?“

„Mark mě vůbec nemiluje. Myslela jsem, že ho časem přesvědčím…“ Matka ji konejšivě objala a Jane jí všechno se srdceryvným pláčem vylíčila. „Co teď, mami? Řekni, co mám dělat?“ vzlykala.

„Ale no tak, zlato. Nesmíš plakat. Jdi do koupelny a dej se trochu do kupy. Převlékni se do těch šatů…“

„To nejde…“

„Ale jde, Jane. Nemáš na vybranou. Mark i Shuli tě potřebují. To děvče tě miluje…“ „Já ji taky.“

„To vidím. Stejně jako já tebe. Vím moc dobře, že ji nikdy nedokážeš zklamat. A Marka taky ne.“ „To máš pravdu.“

„Možná váš vztah není jako z pohádky, ale nikdo z nás nemá na růžích ustláno. Každé manželství chce hodně trpělivosti a oddanosti. A taky rozhodnosti.“

„Doufám, že se na mě Shuli vždycky bude moct spolehnout. Stejně jako já na tebe…“

„Přiznám se, že dřív jsem o tebe měla strach. Jsi citlivá, ale uvnitř jsi ohromně silná a odolná. A to je hlavní. Vím, že budeš pro Shuli tou nejlepší maminkou. Uvidíš, že časem přijdou i další děti. Hlavně musíš být dost trpělivá.“

„Jak dlouho mám ale čekat?“

„Jak dlouho?“ Matka pohlédla na hodinky a pak se usmála. „Už ani minutu. Za chvíli musíme vyrazit…“

„Co se děje?“ Jane se překvapeně otočila k matce, která odbočila na parkoviště před kostelem.

„Ženský spolek…“ poznamenala významně. „Vzpomněla jsem si, že mám vyřídit jeden vzkaz. Nezdržím se dlouho. Co kdybys zatím zašla na hřbitov? Babička by měla radost. Když jsi byla malá, vždycky ses jí svěřovala se svými problémy.“

„A myslíš, že mi teď pomůže?“

Matka už si vystoupila. „Nic ti to přece neudělá,“ namítla a konejšivě jí položila ruku na rameno.

„Dobře,“ souhlasila Jane. Zamyšleně došla na tichý hřbitůvek za kostelem. Tam, u babiččina náhrobku, už někdo postával.

„Marku?“ Okamžitě se otočil. „Myslela jsem, že jsi s ostatními na pláži.“ Nechápavě přejela pohledem po jeho svátečním obleku a zbrusu nové kravatě, kterou mu sama koupila. To nevypadá jako oblečení na pláž… „Co tu děláš?“

„Včera v noci…“

„Nemluv o tom, prosím.“

„Včera v noci jsem se s tebou chtěl milovat, Jane. Strašlivě jsem po tobě toužil. Připadalo mi, že se pomátnu. Nedokážu si představit, že bych někdy potkal ženu, která by mě tak přitahovala.“

„A proč ses o nic nepokusil? Nemohla jsem být vyzývavější.“

„Protože bych si to musel strašlivě vyčítat. Tak jako všechno ostatní.“ „Ne!“

„Ale ano. Tys mi velkoryse nabídla, že se za mě provdáš, a já to bez rozpaků přijal, aniž bych domýšlel důsledky. Zkus se nad tím zamyslet. Dva a půl roku tvrdošíjně odmítám najít si chůvu nebo hospodyni, která by u mě bydlela. A pak přijdeš ty. Chytíš mě za slovo a mně to okamžitě připadá jako to nejlepší řešení…“

„To já jsem tě do toho postrčila… Věděla jsem, že si ten inzerát nikdy nepodáš, i když jsem netušila, že všechno půjde tak rychle…“

„Byl jsem zaslepený a říkal jsem si, že musíš mít pádné důvody, abys na takovou povrchní hru přistoupila. Napadlo mě, že sis kdysi pořádně spálila prsty, a proto se bojíš hlubšího vztahu.“ Něžně ji chytil za ruku. „V tom to ale nebylo, viď?“

Pochopila, že by marně zapírala.

„Zamilovala jsem se jen jednou v životě, Marku. Když jsem tě prvně potkala.“

„Jane… čím dál víc mi připadá, jako bych tě miloval už dlouho. Možná od té chvíle, kdy ses objevila v kanceláři a postarala ses o Shuli.“

Opravdu si to pamatuje? „Bezradný muž s malou dcerou,“ vydechla rozněžněle. „Věděla jsem, že vstupuju na tenký led a že budu litovat… A včerejší noc mi dala za pravdu…“

„Včera to bylo něco jiného.“

„V čem, Marku? V čem to bylo jiné?“

„Chtěl jsem ti dokázat, jak moc pro mě znamenáš. Chtěl jsem začít znovu od začátku…“ Uchopil ji za ruce a pevně je stiskl. „Všichni už na nás čekají. Celý kostel se nemůže dočkat, až si slíbíme lásku.“

„Cože? Tohle všechno jsi narafičil ty?“

„Přiznám se, že mi vydatně pomohli tvoji rodiče a Laine. Dokonce se mi podařilo přemluvit i moji matku a sestru, aby sem přiletěly. Miluju tě, Jane, a chci, aby to všichni věděli. Doteď jsi byla mojí ženou jen na papíře. Teď se tě ptám…“ Na okamžik se odmlčel jako by hledal vhodná slova. „Chceš, abychom byli jedno srdce, tělo i duše?“

Nevěřícně se dotkla jeho tváře. „Vždycky jsem tě milovala, Marku. Celým srdcem i duší. Jenom jsem strašně dlouho čekala, až si toho všimneš.“

„Tak proč váháme? Farář už na nás čeká.“